Pařížská - nejluxusnější ulice Prahy. Vznikla z židovského ghetta, plného nemocí a bídy

Nebyla to nehoda ani zemětřesení. Už měsíce předtím se po chudé čtvrti na okraji Starého Města šuškalo, že radní chystají velké čištění – asanaci. V létě roku 1893 vstoupil v platnost nový zákon, který umožnil městu vykoupit a zbourat všechny zchátralé domy Josefova.

Zpočátku tomu místní nechtěli věřit. Vždyť tu stály domy staré staletí a ulice nesly jména slavných předků. Ale úřední vyhláška byla neúprosná. Jednoho po druhém si předvolali obyvatele před komisi, oznámili jim výkupní cenu jejich domova a stanovili datum vystěhování.

Teď ten den nadešel – a malý Josefov se probouzel do posledního rána své existence. Krumpáče dělníků drtily vše, co lidé nestihli vynést.

Oficiální vysvětlení znělo jasně: Takhle to dál nešlo. Staré židovské ghetto, proměněné v chudinskou čtvrť, dusila špína a nemoci. Široko daleko nebyla kanalizace, časté záplavy z Vltavy proměnily vodu ve studních v toxický koktejl splašků a výkalů, což ničilo zdraví zdejších lidí.

Do křivolakých uliček beztak sotva proniklo slunce a všudypřítomná vlhkost a plíseň všechno dál zhoršovaly. Radní argumentovali, že srdce metropole nemůže být v takovém stavu. Ale měl starý Josefov skutečně tak zhoubnou chorobu, že ho bylo nutné vymazat z mapy? Nebo byla pravým důvodem spíš vidina výnosných pozemků a širokých tříd, po jakých toužila tehdejší společnost? Co se asi honilo hlavou těm stovkám rodin, které odsud musely odejít?

Ve skutečnosti Židovské Město už dávno nebylo jen židovské. Po zrušení ghetta v polovině 19. století se majetnější židé rozprchli do lepších čtvrtí a místo nich se sem stěhovali nejchudší lidé z venkova. Krátce před asanací tvořili židé sotva desetinu obyvatel Josefova, zbytek byli prostí dělníci, kteří sem přišli s nadějí na lepší život.

Naděje se však rychle měnila ve zklamání. Přeplněné činžáky praskaly ve švech – v jediné nuzné světničce nocovalo třeba i deset lidí a desítky rodin se tísnily na jediném dvorku. Nebylo výjimkou, že stovka nájemníků sdílela jeden záchod na chodbě.

Ulice, jež kdysi nesly jména vážených členů obce, teď zaplavovaly odpadky a zápach chudoby. A přece pro ty, kteří tu žili, to byl domov – rušný, hlučný, špinavý, ale jejich. Každý kamenný schod, každé zákoutí mezi rozviklanými balkóny mělo svůj příběh. Ty příběhy teď smetla asační komise jedním rozhodnutím ze stolu.

Demolice starého Josefova začala záhy po schválení zákona a postupovala nelítostně. Malebná čtvrť byla kompletně zlikvidována během necelé dekády. Pod rukama dělníků mizely celé uličky – Masařská, Červená, Židovská a mnoho dalších, jejichž názvy dnes už nikdo nezná.

Úzké domky, jejich pavlače a dvorky – to vše padlo k zemi. Během asanace zmizelo kolem pěti set budov, které po desítky generací tvořily jedinečné bludiště pražského ghetta. Vzaly s sebou i kus nenahraditelné historie: beze stopy zmizel třeba nádherný renesanční dům tiskaře Jiřího Melantricha, chlouba jednoho ze zbouraných náměstíček.

Odpor milovníků staré Prahy byl marný. Několik architektů a intelektuálů sice protestovalo proti ničení památek, dokonce vznikl Klub Za starou Prahu, ale vůle „vyčistit a zmodernizovat“ město byla silnější. Město vyhrálo – stará Praha prohrála. Ve jménu hygieny a pokroku zmizel z mapy celý malý svět.

Zatímco se dělníci sápali na poslední zdi domků, už v pozadí vyrůstaly grandiózní plány nové zástavby. Zdejší nejužší uličky měly nahradit bulváry světových parametrů. Nová ulice široká 24 metrů, stromořadí po obou stranách, vzdušné paláce s fasádami jako z Paříže či Vídně – tak si to pražští plánovači vysnili. Architekti s metrem v ruce nemilosrdně proťali původní půdorys Josefova dlouhou přímkou.

Jedinou překážkou byly monumenty, na které si netroufli ani asanátoři: starobylé synagogy, radnice a hřbitov zůstaly stát jako osamělé ostrůvky v moři prachu. Všechno ostatní kolem nich bylo nové a cizí. Během pár let vyrostly v Josefově činžovní domy, honosné a moderní, které svým komfortem a výškou neměly ve staré Praze obdoby.

Ulice, kde dřív žebrali pouliční prodavači ryb a kde se po dešti tvořilo bláto, se náhle zaleskla leštěnou dlažbou a elektrickými lampami. Praha na počátku 20. století otočila list – z trosek ghetta se zrodila Pařížská třída.

Nová Pařížská (tehdy Mikulášská) třída byla nejluxusnější adresou v Praze – široký bulvár lemovaný stromy připomínal slavné evropské metropole. Původní plán pražských radních počítal s ještě velkolepější třídou, která by vedla od Václavského náměstí přes Staré Město až na Letnou a kopírovala tak pařížskou Champs-Élysées.

K tomu však už nedošlo – chyběly peníze a stále hlasitěji se ozývaly protesty, že Praha ničí svou duši. Pařížská ulice i tak zůstala výjimečným urbanistickým počinem. Díky ní vznikla zcela nová osa Josefova, která opticky propojila Staroměstské náměstí s nábřežím Vltavy.

Původní obyvatele však lesk nové ulice těžko utěšil. Kam se poděli ti lidé, kteří museli opustit své domovy? Nikdo jim nenabídl náhradní byt; většina se rozprchla po nájmech na Žižkově a na periferii. I chlapcovi rodiče našli azyl v nouzové kolonii za městem. Začínali tam znovu od nuly – s pár kusy nábytku a s nadějí, že alespoň děti budou mít lepší budoucnost než byl jejich vlastní život v ghettu.

Uteklo třicet let. Z malého chlapce vyrostl muž, život ho zavál jinam, ale na rodnou čtvrť nikdy nezapomněl. Jednoho jarního dne ve 20. letech 20. století se ocitl na Starém Městě a odhodlal se projít místy, kde stával jeho dětský domov.

Pařížská třída už dávno žila svým vlastním životem. Vysoké elegantní domy vrhaly na široké chodníky příjemný stín a ve větru šuměly aleje nově vysazených lip. Dole u Čechova mostu zvonila elektrická tramvaj a na rohu u Staroměstského náměstí troubil automobil na chodce.

Muž chvíli jen stál u zábradlí a nevěděl, kudy vlastně vedla ta jeho ulice – ta, která už neexistovala. Tu současnou nepoznával.

Dnes je Pařížská ulice symbolem prestiže a luxusu. Z nábřeží k Staroměstskému náměstí ji lemují butiky věhlasných značek, výlohy plné šperků a vůně drahých parfémů. Pařížská patří dlouhodobě mezi nejdražší nákupní třídy světa – pravidelně se umísťuje v žebříčcích po boku newyorské Páté Avenue či pařížské Avenue Montaigne.

Ze starého židovského ghetta, jež muselo ustoupit její výstavbě, zde nenajdete takřka žádné stopy. Staronová synagoga, pár kroků stranou od módních butiků, zůstává tichým svědkem někdejších časů. Stojí nenápadně v koutě, jako stará dáma obklopená mladými elegantními paláci, a trpělivě přihlíží ruchu ulice.

Zdroje:

https://www.databazeknih.cz/knihy/zanik-prazskeho-ghetta-266064

https://www.lp-life.cz/historie-soucasnost-luxusni-parizske-ulice

https://www.blesk.cz/clanek/regiony-praha-praha-zpravy/668955/drive-spinave-ghetto-dnes-luxusni-bulvar-takhle-vznikla-slavna-parizska-ulice-v-centru-prahy.html

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pa%C5%99%C3%AD%C5%BEsk%C3%A1_(Praha)

https://www.unlimitage.com/parizska-ulice/