Článek
Ovdověla jsem ve třiatřiceti a zůstala sama se synem, který už pomalu dospíval. Na manžela jsem vzpomínala v dobrém, ale dřív či později jsem chtěla potkat někoho nového. Jenže jsem měla pocit, že přitahuju samé negativisty nebo úplné kariéristy. Roky plynuly, syn se odstěhoval a já si zvykla na klidný život v menším městě na severu Čech.
A pak se objevil Mirek, o osm let starší, usměvavý, pořád v dobré náladě. Zprvu jsem byla nadšená, že konečně potkávám někoho tak pozitivního. Žádné stížnosti, žádné negativní emoce. Postupně jsme spolu začali randit, brzy se ke mně nastěhoval a já si myslela, že mám vyhráno. Zamilovanost tryskala na všechny strany a Mirek mě hýčkal úsměvy a zájmem.
Dnes to trvá třetím rokem a já se musím přiznat, že jeho „samá láska a dobro“ mi leze krkem. „Prosím tě, nesuď tu paní, třeba měla těžký den,“ říká mi, když si postěžuju na sousedku, která je chronicky nepříjemná. „Miluj je takové, jací jsou,“ usmívá se, když nechci dávat spropitné nepříjemnému pinglovi.
Zpočátku mi to připadalo okouzlující. „Konečně člověk, co se na svět dívá vesele,“ těšila jsem se. Jenže on toho nemá nikdy dost. On miluje každého, i toho, kdo se k němu chová hrozně. A když já občas ventiluju vztek, mám dojem, že mě hodnotí. „Drž si čistou mysl,“ říká. Nebo: „Mám tě rád, nechci, abys byla plná negativních emocí.“
Někdy si říkám, jestli to není jen maska. Vážně lze všechny lidi milovat? Proč v sobě nedovolí trošku vzteku či kritiky, proč musím pořád předstírat, že mě těší každé setkání s jeho rodinou, když některé příbuzné opravdu v lásce nemám? Když si odfouknu před jednou z jeho dcer, která na mě působí vypočítavě a bere od Mirka peníze, hned slyším „ale no tak, je to hodná holka, musíš ji pochopit.“
Od rána do večera se cítím, jako bych hrála roli „ta hodná, co nikoho nesoudí“. Večer v ložnici to občas vyeskaluje. Všechno je v pořádku, jen dokud mám úsměv a nepotřebuji si postěžovat. „Copak nechápe, že život není jen procházka v růžové zahradě?“ pomyslím si.
Navíc spolu trávíme většinu času, Mirek by mě nejraději všude bral s sebou – prý chce být neustále nablízku člověku, kterého miluje. Jenže mně by občas bodlo mít klid. On se na mě pověsí, když jdu cvičit, chce se mnou do obchodu, na úřad, ke kamarádce, která ho navíc ani nevyhledává. Zjistila jsem, že skoro nemám osobní prostor.
„Těší mě, když jsi se mnou,“ vyznává lásku Mirek a já mlčím. Uvnitř cítím, jak mě to dusí. Přemýšlím, jestli mu to mám říct na rovinu a riskovat jeho rozčarování, anebo potichu odejít a vyhnout se výčitkám.
Paradoxně jsem se bála, abych nepotkala chlapův opak – věčného pesimistu, jako byl můj exmanžel. A nakonec jsem došla do opačného extrému: vedle mě stojí muž, který nechce připustit jediné drsnější slovo. „Všeobjímající láska může dusit stejně jako ledový cynismus,“ uvědomuju si. Někdy mi bleskne hlavou i rozchod. Jenže předtím chci zkusit s Mirkem vážně promluvit. Třeba ještě existuje cesta.
