Článek
Po rozchodu s mým bývalým mi zbyly jen oči pro pláč a dluhy, které nasekal na mé jméno. Byla jsem v pasti. Práce barmanky v nonstop baru „U Supa“ nebyla žádný med, ale platili na ruku a já jsem potřebovala každou kačku, abych se z toho pekla vyhrabala.
Můj šéf, Roman, byl padesátník s pivním pupkem a pocitem, že mu patří svět – a hlavně všechny ženy v něm. Od prvního dne mi bylo jasné, o co mu jde. Jeho „náhodné“ doteky, když se za barem protahoval kolem mě, byly čím dál častější a delší. Ruka na mém pase, která sklouzla o něco níž. Plácnutí přes zadek, když jsem se ohnula pro led.
„Usmívej se, Simčo,“ říkával mi s mastným úsměvem. „Když budeš na kluky milá, budou víc utrácet. To k téhle práci patří.“ A já jsem se usmívala. Skřípala jsem zuby, ale usmívala jsem se. Potřebovala jsem tu práci. Potřebovala jsem ty peníze. Říkala jsem si, že to zvládnu. Že jsem silná.
„Nechceš si u mě přivydělat, kočko?“ zeptal se jednou, když jsem vytírala podlahu. „Jsi šikovná holka. Určitě bys uměla potěšit i jinak než jen dobrým drinkem.“
„Ne, děkuji, Romane,“ odpověděla jsem pokaždé klidně, i když se ve mně vařila krev. Odmítala jsem ho, ale on to bral jako hru. Jako by moje „ne“ bylo jen otázkou času a správné nabídky.
Ten pátek ale překročil všechny meze. Bar praskal ve švech. Byla jsem totálně vyčerpaná, ale jela jsem na sto procent. Roman mě odchytil u skladu, kam jsem si šla pro novou lahev vodky. Byla tam tma a hluk z baru doléhal jen tlumeně. Zatarasil mi cestu.
„Dneska vypadáš obzvlášť dobře, Simčo,“ zašeptal a jeho dech páchl alkoholem a cibulí. „Tak co, zkusíme to dneska, ne? Mám vzadu v kanceláři pohodlný gauč. Uvidíš, bude se ti to líbit.“ A přitom mi sáhl na prsa.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ta hráz, kterou jsem si kolem sebe roky budovala, praskla.
Vší silou jsem ho odstrčila. Využila jsem momentu překvapení, proklouzla kolem něj a vrátila se za bar. Ruce se mi třásly, ale ne strachem. Vztekem. Viděla jsem rudě.
Vzala jsem do ruky prázdný půllitr. Naplnila jsem ho až po okraj ledem, zalila ho do půlky vodkou, přidala trochu blue curaçaa, dolila to ananasovým džusem a hodila do toho brčko a deštníček. Vypadalo to jako nevinný tropický koktejl.
Pak jsem obešla bar, rázným krokem došla k malému pultu, kde seděl DJ, a pokynula mu, ať okamžitě vypne hudbu. Ten kluk na mě chvíli nechápavě zíral, ale pak asi viděl výraz v mé tváři a udělal to.
V baru najednou zavládlo šokující ticho. Všechny rozhovory ustaly. Stovky očí se otočily na mě.
Vzala jsem si od DJe mikrofon. „Omlouvám se za vyrušení, dámy a pánové,“ řekla jsem a můj hlas se nesl celým podnikem. Byl pevný a hlasitý. „Jen bych ráda předala speciální drink našemu panu majiteli, tady Romanovi.“
Všechny pohledy se přesunuly na něj. Stál tam, bledý jako stěna, a nechápal, co se děje. Došla jsem až k němu.
„Romane,“ řekla jsem do mikrofonu. „Pořád mi říkáš, že k práci barmanky patří být na zákazníky milá. A taky snášet vaše osahávání a nechutné návrhy. Tak tady máte ode mě jeden drink na účet podniku.“
A s těmi slovy jsem mu celý obsah toho ledového, lepkavého koktejlu vylila na hlavu.
Na vteřinu bylo hrobové ticho. A pak bar vybuchl. Někteří lidé se začali smát, jiní tleskat. Roman tam stál, z vlasů a límce košile mu stékala modrá tekutina a kousky ledu a on na mě jen nevěřícně zíral.
