Článek
Ještě před nedávnem bych přísahala, že Kuba a Ondra jsou kluci, na které se můžu spolehnout. Vychovávali jsme je s mužem k zodpovědnosti i skromnosti, a zdálo se, že všechno funguje. Ondra se vyučil automechanikem, otevřel si malý servis, Kuba šel studovat informatiku na vysokou. Jako každý rodič jsem si jen přála, aby oba byli zdraví a v bezpečí.
„Mami, jestli budeš furt takhle dobře vařit, tak se nikdy neožením,“ žertoval Ondra naposledy, když dorazil na oběd. Dodal, že večer přijde jeho přítelkyně Lucie, tak ať klidně napeču, aby se necítila ošizená. Ale tu bábovku už si Lucie nedala. Stačil jeden osudný večer, kdy Ondra sedl do auta, a všechno se změnilo.
Byli jsme s mužem na zahradě, vychutnávali si klidné letní odpoledne. Najednou slyšíme houkání hasičů, pak sanitky a policie. „To bude asi na hlavní silnici, stává se to tu často,“ řekl manžel. Mně z toho přesto zamrazilo. Byla tma a sirény neutichaly. Nakonec jsme šli dovnitř a usnuli s lehkou nervozitou.
Před půlnocí zazvonil zvonek. Za dveřmi stála policie s puštěným majákem. Vytřeštila jsem oči. „Váš syn měl těžkou dopravní nehodu… je v nemocnici.“ Střídavě jsem nemohla dýchat. „A co to druhé auto? Jak dopadlo?“ vyhrkl muž. Policista nám oznámil, že muž z druhého auta zemřel. Ondra mu nedal přednost, a navíc jel vysokou rychlostí.
V nemocnici nám doktoři řekli, že syn se z nejhoršího vyhrabe, má jen pár zlomenin a pohmožděnin. O to větší byla rána, když jsme pochopili, že ten řidič, který zahynul, byl táta tří dětí. Vracel se z odpolední směny a Ondra do něj narazil zboku. On měl starší auto téměř bez bezpečnostních prvků, zatímco Ondra seděl v modernější audině.
Už to nikdy nevrátíme. Ondra je zdrcený. Potom, co se probral z narkózy, prosil doktory, aby ho nechali umřít. Zanedlouho nastoupil na psychiatrii, protože měl sebevražedné myšlenky. Je mu přes dvacet a bude s vinou žít do konce života. Lucie ho opustila, když pochopila, že Ondra má před sebou soud, a navíc si nese strašlivé výčitky.
Myslím i na rodinu toho muže. Zjistila jsem si adresu, chtěla jsem manželce nabídnout nějakou pomoc. Zeptala se mě mezi slzami: „Myslíte, že mi peníze vrátí manžela? Nenávidím vašeho syna, zničil nám život.“ Chápala jsem ji. Co se na to dá říct?
Vidím Ondru, jak vyšel z nemocnice: zlomená ruka, ovázané žebro, prázdný pohled. Nešťastný kluk. Naši známí někteří řeknou: „Byla to smůla, špatná chvilka.“ Jenže ten táta od tří dětí už se domů nevrátí. A my s Ondrou teď přemýšlíme, jak vůbec dál žít.
