Článek
Teď jsme spolu oficiálně několik let, naši kluci mě mají rádi a já je beru za vlastní. Jenže můj manžel se nedokáže vyrovnat s tím, že já nosím do rodiny víc peněz než on.
Nejsem na žádné vedoucí pozici, ale díky kombinaci jazyka, který ovládám, a poptávky na trhu se mi poměrně daří. Dělám překlady, tlumočení, sem tam i vzdálenou spolupráci s firmami, které mne platí dobře. Doma ovšem narážím na problém. Můj manžel časem změnil práci, kde vydělává míň, než měl původně, a nedokáže si srovnat v hlavě, že vydělávám víc já.
„Nechci mít pocit, že jsi tu hlavní, kdo všechno platí,“ říká mi často a zavírá se přede mnou, protože se zřejmě cítí méněcenný. Přitom si vůbec nemyslím, že peníze jsou výhradně moje. Naprosto beru za samozřejmost, že teď vychováváme naše syny díky společné kase. Vždyť i on kdysi pomáhal mně, když jsem žila jen ze skromné podpory.
Nejhorší je, jak ho okolí občas škádlí: „Necháš se živit ženskou?“ a já mám dojem, že ho to vnitřně sžírá. Například přemluvila jsem rodinu, že zaplatím dovolenou u jezera, abychom si všichni odpočinuli. Odpověděl: „Já si to dovolit nemůžu, běžte beze mě.“ Zůstala jsem stát jako sloup, nevěděla, co říct. Vždyť je to přece jen dohoda: kdysi on pomáhal mně, teď pomáhám já jemu.
Další příklad: Pořídila jsem si auto, hlavně abych kluky mohla vozit na kroužky. Ani jednou se mnou nejel, raději chodí pěšky nebo jezdí vlakem, prý „to není jeho vůz, ale můj“.
Pro mě je to paradox: miluju ho, ctím ho jako otce našich dětí a chtěla bych, aby se cítil rovnocenně. On se ale uzavírá, do práce odchází s nechuťí, a když domů přinese menší výplatu, posmívá se sám sobě: „Jsem jako malý kluk, pořád něco dlužím.“
„Ne, jsi jejich táta, jsi můj manžel, co záleží na těch penězích?“ argumentuju dokola. Jenže vždy mluví jak zaseknutý.
Zvažuji, zda by nepomohlo vyhledat nějakou poradnu, kde by se přestal cítit sám. Mám strach, že ho to uvnitř ničí, a bojím se, aby nakonec neutekl úplně. Dětem navíc začíná unikat, chybí jim, s tatínkem si dřív hráli, teď je většinou smutný nebo duchem nepřítomný. Připadám si, že je pro něj peněžní situace záminkou, jak mě od sebe odstrkovat. Něco mu v sobě zkrátka nedovolí přijmout pomoc od ženy.
Začínám pochybovat: měla jsem mu radši neříkat, kolik fakturuju? Mám si hrát na to, že vydělávám míň, než ve skutečnosti? Nebo mu mám začít posílat malé částky na účet, aby si připadal důležitější? Jenže všechno tohle mi připadá absurdní. Snad v manželství nejde o to, kdo kolik vydělá, ale o to, že se doplňujeme. Tady to ale zřejmě naráží na jeho hrdost, kterou nedokážu sama zachránit.
Jen doufám, že ještě není pozdě. Dřív byl tak vyrovnaný a skvělý táta, jen teď se bojí, že je neschopný chlap, když nepřináší domů hromadu peněz. Vysvětluju mu, že dělá spoustu důležité práce kolem domácnosti, věnuje se klukům, a hlavně je úžasný parťák. Ale on se usměje a řekne: „Být tvůj parťák zní krásně. Jenže to vypadá, že si nechávám všechno platit.“ A tak se zmítám v obavách, jestli naše rodina ještě může fungovat, nebo to finanční téma rozloží všechno, co jsme spolu vybudovali.
