Článek
Kdyby mi někdo řekl, že se jednou budu muset před vlastním mužem tajit s úplně obyčejnou prací, nevěřila bych. Se Stanislavem jsem se poznala v Brně, v době, kdy byl ještě student. Já pracovala v menší knihovně a on se tam chodil připravovat na zkoušky. Pozval mě na kávu, a mně se rozbušilo srdce. Už tehdy jsem v něm cítila mimořádné odhodlání. Vypadalo to romanticky, ale nakonec se z toho vyklubala noční můra.
„Mám velký plán, Sylvie, a věřím, že to vyjde,“ tvrdil mi, když jsme se scházeli. Tenkrát jsem mu přála všechno štěstí, chtěla jsem být jeho oporou. A taky jsem si říkala, že i já dokážu stihnout pečovat o rodinu a přitom dál pracovat s knihami, které tolik miluji. Po svatbě se narodili postupně syn a dcerka a Stanislav mezitím rozjel podnik, který začal chrlit peníze. Jeho energie mě ohromovala. Časem se z tichého kluka stal nezdolný byznysmen.
Nejdřív to bylo fajn. Po malém bytě přišel větší, a nakonec velký dům se zahradou, kde si děti mohly hrát. Jenže s rostoucím kontem přišly i zcela jiné nároky. „Nemůžeme chodit nakupovat jako zbytek světa a tahat se s taškami,“ prohlásil jednou, když jsem navrhla, že bych s dětmi mohla vyrazit do supermarketu. Trval na tom, že potřebujeme hospodyni. A také chůvu. „Zasekla by ses u pokladny a pak by tě někdo poznal. Přece nechceš, aby manželka tak úspěšného podnikatele tahala rajčata v igelitce,“ smál se. Ten „žert“ mě tehdy bodl. Nejsem přece nikdo výjimečný. Jen žena, co se ráda stará o rodinu.
Měla jsem pocit, že nám to vnucuje i v jiných věcech. Na procházky do parku se synem a dcerou jsme přestali chodit. „K čemu, když máme zahradu? A navíc, ta obyčejná hřiště neodpovídají našemu standardu,“ slyšela jsem. Mně se stýskalo po obyčejných rozhovorech s ostatními rodiči, co si povídají o banálních věcech. Tady v naší vile navštěvovali děti jen potomci jiných podnikatelů, kteří přišli s arogantním chováním a pozlátkem. Necítila jsem se mezi nimi dobře.
S malou Jiřinkou a Honzíkem jsem trávila hodně času sama, protože je obstarala chůva, zatímco já jsem sice teoreticky mohla relaxovat, ale prakticky to byl jen prázdný život plný recepcí a okázalých večírků po manželově boku. Připadala jsem si jako figurína – hezky oblečená, s úsměvem, který se ode mne očekával, a bez vlastní identity. Kolikrát jsem chtěla jen tak vyrazit s kamarádkami na levné kafe do centra, ale Stanislav to považoval za trapné. „Co si o tobě pomyslí moji partneři? Přijdeš tam v kostýmku a budeš pít kávu na stojáka mezi obyčejnými lidmi?“ Takových poznámek jsem od něj slyšela spoustu.
Zhruba před rokem se mi ozvali z knihovny, kde jsem dřív pracovala, že jim odchází vedoucí a rádi by mě zpět. Bylo to jako sen. „Konečně zase ucítím vůni knih, pohovořím si s lidmi, kterým nevoní peníze, ale spíš kultura a literatura,“ proběhlo mi hlavou. Chystala jsem se Stanislavovi říct, jak moc si přeju vrátit se do práce. Doufala jsem, že si aspoň vyslechne moje důvody. Místo toho spustil smršť slov o tom, jak je nepřijatelné, aby žena jeho kalibru seděla mezi regály. „Jsi přece manželka úspěšného muže. Proč bys dělala někde šéfku knihovny, když nemusíš vůbec nic?“
Tak jsem se rozhodla jednat potají. Částečně pomáhám v knihovně, podle rozpisu, kdy se mohu vytratit. Je to legrační kamufláž – jezdím tam údajně cvičit jógu nebo nakupovat. Pro mě je to ale jediná oáza, kde se cítím jako normální Sylvie. Mluvím s kolegy a vracím se domů nabitá energií, i když mám v srdci pocit zrady. Vím, že to nesmím dlouho tajit. Čím déle to trvá, tím mám větší obavy z katastrofy. A navíc se stydím, že si kvůli manželovu egu hraju na někým, kým nejsem.
Když vidím, že naše děti neznají obyčejné věci, jako je jít s mámou nakoupit čerstvé pečivo, svírá se mi žaludek. Bojím se, že je vychováváme k falešnému pohledu na život. Ale kdykoli chci někam s nimi vyrazit, slyším, že je to „pod naši úroveň“ a ať radši objednám zásoby on-line.
Jasné je, že nemůžu hrát dvojí hru do nekonečna. Musím si s ním o tom promluvit, i když vím, že to bude tvrdý boj. Mám strach, že budu muset volit mezi láskou k muži a láskou k životu, který jsem vedla. Jenže už nemůžu předstírat, že jsem někdo, kdo měří hodnotu člověka podle tloušťky peněženky.
