Článek
Tři hodiny ráno. Poslední ztroskotanec vyklopýtal do deště a já otočila ceduli na „ZAVŘENO“. Bar utichl – místo hudby jen bzučení lednice a pár posledních kapek kapajícího piva. Můj hadr neuklízí jen lepivé koktejly, co se vycákly na bar, ale i příběhy, co se na pult obtiskly. Většinou jednorázové. Bylo mi už pětadvacet a už jsem je všechny slyšela stokrát. Alespoň jsem si to myslela.
Pak přišel on. Objevoval se každé úterý, posadil se do rohu, objednal jedinou whisky a tiše četl. Žádné okaté svlékání pohledem, žádný laciný „smajlík, krásko“. V hlučném davu byl ostrůvkem klidu. Vysoký, se šednoucími skráněmi a očima, jež dokázaly srdečně usmát, i když rty zůstaly vážné. Stal se mojí malou projekcí „něčeho skutečného“.
To úterý odešel jako obvykle. Teprve když jsem odnášela sklenku, zahlédla jsem pod barovou deskou měkkou vazbu: Seifertovy verše, ohmatané, potrhaný hřbet. Srdce mi nadšeně poskočilo – záminka, aby se vrátil! Zvědavost mne přemohla: snad pár písmen se jménem, telefonem…
Na předsádce bylo věnování, psané uhlazeným, lehce rozechvělým rukopisem:
„Mé Ladě. Každý den bez Tebe je prázdný verš v básni čekání. Tvůj Michal.“
Michal. Jeho jméno. A Lada – shodou jmen i to moje, jenže ta v řádcích rozhodně nejsem já. Mezi listy byl založen dávný lístek do kina opatřený drobnou poznámkou „Náš první večer“. Nebylo to zjevení nového příběhu, ale ozvěna dávno doznělého. Jeho ticho nebylo pozvánkou; byl to val, kterým se bránil světu.
Druhý den přišel dřív. Bar byl téměř prázdný. Oči měl vyděšené.
„Nenašla se tu včera sbírka básní?“ zeptal se chraplavě.
Podala jsem mu knihu. Úleva v jeho tváři byla okamžitá.
Odvážila jsem se: „Má pro vás velkou cenu… pro vás, nebo spíš pro ni?“
Maska nezúčastněnosti se rozpadla. „Byla to moje žena,“ zašeptal. „Odešla před dvěma roky. Sem jsme si vyšli poprvé. Ten rámus mi pomáhá nevzpomínat. A tohle je poslední dar, který jsem jí dal.“
Slova mi uvázla v hrdě. Moje romantická fantazie se rozplynula; zbyl jen stud a tichý soucit. Jeho samota nebyla okouzlující, byla drtivá jako obří balvan.
„Je mi líto,“ dokázala jsem vydechnout.
Usmál se tím nejsmutnějším úsměvem, jaký jsem kdy viděla. „Děkuji, že jste ji schovala.“ Se sbírkou pevně přitisknutou k hrudi odešel. Už nikdy se nevrátil.
Od té doby se dívám na hosty jinýma očima. Pod naaranžovanými výrazy hledám jejich „zapomenuté knížky“ – příběhy, které nikdo z nás nevidí. Chtěla jsem opravdovou lásku a zatím na ni stále čekám. Místo toho přichází záplava opilých lichotek a pozvání k lásce na jednu noc.
