Článek
Alena sedí v kuchyni svého rodinného domu na okraji menšího českého města a zrovna přemýšlí, jak dospěla do stavu, kdy si s vlastní dcerou téměř nerozumí. Cítila by se jako výborná rádkyně, přece vychovala tři děti – všechny absolvovaly školu, našly si práci a žijí obyčejný, ale spokojený život. Jenže její dcera Eva, která teď má malé syny, si jde vlastní cestou a matčiny poznámky o správné výchově ji přímo dráždí.
Nikdy se nepřijde zeptat: „Mami, jak jsi zvládala nás tři, měla jsi nějaký fígl, jak nás uklidnit?“ Ne, místo toho s gustem poznamená, že doba se změnila a já si mám hledět svého…
Alena ví, že svět už je jinde. Tuší, že tělesné tresty se dnes nepreferují, a chápe, že i úcta k dětským emocím je důležitá. Jenže se jí zdá, že Eva neumí nastavit žádné hranice, a místo nich dělá ze všeho nekonečné vysvětlování. „Kluci řvou a válejí se po podlaze, ale Eva jen přidřepne k nim a prosí, ať se uklidní. Oni to ignorují a dělají si dál, co chtějí.“ Nedávno byl jeden z vnoučků na návštěvě u Aleny, a když se Alena pokusila zarazit jeho vztekání, dítě okamžitě popadlo telefon a volalo mámě, že mu babička nedovolila vylévat vodu z vázy. Eva pak Aleně vyčetla, že ho prý nemá předem odsuzovat a měla si s ním spíš „empaticky promluvit“.
Nedokážu pochopit, jak nemůže vidět, že jsem to myslela dobře. Jen nechci, aby se kluk dotknul elektřiny nebo aby si vylil vodu na hlavu. Alena se v duchu obrací k bohatým zkušenostem, kdy sama vychovávala Evu a její sourozence. Měla pocit, že šlo o normální pravidla: když se někde něco nesmí, tak prostě nesmí. A nebudeme pět minut diskutovat. Jenže Eva to teď pojímá jako zastaralé.
Nejhůř se Alena cítila, když si dovolila říct, že dítě by mělo mít ohrádku v kuchyni, aby nezkušelo sahat na sporák a ostré nástroje. Eva se rozčílila: „Mami, tohle je už překonaný. Nesmíš je zavírat do žádného prostoru, mají mít volnost!“ Alena překvapeně zamrkala: „Volnost na sporáku, kde se vaří polévka?“ Eva prý věří, že dítě se samo naučí nebezpečí chápat, pokud mu to důkladně vysvětlí a nebude ho omezovat.
Nevím, jestli jí není trapné, že se jí syn co chvíli rozbrečí nebo něco rozbije. Pak se na mě podívá a vidím v jejích očích vzdor: ‚Nikdo mi nebude říkat, že dělám něco špatně.‘ Alena si však celou dobu říká, zda to opravdu není jen generační střet a jestli má právo cokoliv vyžadovat.
Nedávno se pokusila o smířlivější rozhovor. Pozvala si Evu na kafe, sedly si v obýváku. „Víš, já jen chci, aby tvoje děti byly v bezpečí a taky trochu vedené k respektu. Když ti seberou z ruky nůž a ty je v klidu necháš, já jsem z toho nervózní…“ Eva si hluboce povzdechla. „Mami, nemáš ponětí, co dneska funguje. Chci, aby mě kluci brali jako parťáka, ne jako policajta.“ Tím rozhovor v podstatě skončil. Eva se zvedla a vysvětlovala, že musí letět s dětmi k lékaři.
Alena zůstala sama a cítila hořkost. Místo radosti z vnoučat se jí do mysli vkrádá pocit, že se jí dcera odcizila. Alena je přesvědčená, že respektující výchova dceři v životě přinese obrovské problémy. Zároveň se bojí, že jakákoliv dobře míněná rada skončí hádkou. „Možná si jednou natluče nos a pochopí, že jsem ji varovala. Jenže já tam budu taky a budu u toho sledovat, jak se trápí.“
Někdy přemýšlí, že by měla dceru nechat být a hledět si svého. Třeba to dokáže Eva ukočírovat a vše dopadne dobře. „Anebo časem přijde a řekne: ‚Mami, měla jsi pravdu, tohle nezabralo. Poradíš?‘ Kéž by… Ale obávám se, že si radši zláme vaz, než aby přiznala, že něco dělá špatně,“* uzavírá Alena unaveně.
