Článek
Temná historie tohoto ostrova není žádným výmyslem ani přeháněním. Naopak, řadí se mezi nejděsivější místa planety. Jeho příběh zahrnuje epidemie moru a hromadné hroby, karanténní stanici, šíleného lékaře v psychiatrické léčebně i zkazky o trýznivých duších, které prý dodnes bloudí opuštěnými budovami.
Poveglia nebyla vždy zemí zmaru. V raném středověku zde dokonce žila malá prosperující komunita. Obyvatelé se živili rybolovem, pěstovali vinnou révu a těžili sůl. Idylu však ukončil rok 1379, kdy ostrov obsadila nepřátelská vojska během války mezi Benátkami a Janovem. Poveglii zasáhlo krveprolití, většina budov lehla popelem a stovky obyvatel byly vyvražděny. Ti, co přežili, raději uprchli na pevninu – a ostrov zůstal na dlouhé roky prázdný. Nastalo ticho před bouří hrůz, které teprve měly přijít.
Opuštěná Poveglia čekala na svůj další osud. Ten přišel se smrtící nemocí, jež sužovala Evropu po staletí – morem. Prázdný ostrov, obklopený vodou, se totiž ideálně hodil jako izolované místo pro karanténu. Benátky, jakožto rušný přístav, potřebovaly bránit šíření nákazy, a tak se Poveglia stala ostrovem, kam se vozili nemocní a umírající daleko od města.
Morové peklo
S příchodem morových epidemií se Poveglia změnila v peklo na zemi. Když v Itálii zuřil černý mor, svážely sem lodě tisíce těl obětí k pohřbení či spálení. Počty mrtvých brzy přesáhly kapacity hřbitovů – ostrov byl poset masovými hroby a hromady tlejících těl zaplnily jeho povrch. Štiplavý zápach rozkladu se linul daleko přes lagunu. „Vypadalo to jako peklo,“ napsal v 16. století benátský kronikář Rocco Benedetti, „nemocní leželi po třech nebo čtyřech na jedné posteli.“ Každý, kdo na ostrov dorazil nakažený morem, věděl, že jde o jednosměrnou cestu – Poveglia se stala ostrovem bez návratu, kde se čekalo jen na smrt.
Nebyli to však jen mrtví, kdo na Poveglii skončili. V zoufalé snaze zkrotit epidemii posílaly benátské úřady na ostrov také živé nakažené, často už ve vážném stavu. Tito nešťastníci byli mnohdy házeni do jam ještě zaživa, mezi rozkládající se mrtvoly. Utrpení, které zde prožívali, si lze jen stěží představit. Těla zesnulých se pálila na obrovských hranicích; popel z tisíců kremací se mísil se zemí.
Půda Poveglie dodnes obsahuje směs hlíny, lidských kostí a popela. Odhaduje se, že na ostrově během staletí zemřelo více než sto tisíc lidí – možná až 160 000 obětí moru a dalších nemocí Tolik životů uhaslo na tak malém místě, že není divu, když se o Poveglii začalo říkat, že její každý kámen je nasáklý smrtí.
Už v této době se zrodily první děsivé pověsti. Benátčané se ostrovu začali vyhýbat a šuškalo se, že duše tisíců zemřelých na Poveglii nenacházejí pokoje. Ostrov si vysloužil přezdívky jako „Ostrov duchů“ či „Brána do pekla“. Mnozí věřili, že tam bloudí přízraky morových obětí, jejichž nářky je občas slyšet v poryvech větru.
„Když zemře zlý člověk, jeho duše se probudí na ostrově Poveglia,“ praví dokonce jedno místní rčen. Pověrčiví rybáři se ostrovu raději zdaleka vyhýbali – báli se kletby a nechtěli, aby se jejich sítě dotkly prokleté půdy promíchané popelem mrtvých.
Psychiatrická léčebna
Hrůzy Poveglie však neskončily s ústupem moru. Počátkem 19. století ostrov přestal sloužit jako karanténa a na čas utichl. Jakoby klid před další bouří. Ve 20. letech 20. století totiž italské úřady využily odlehlost Poveglie znovu – tentokrát k vystavění psychiatrické léčebny. Na ostrově vyrostl ústav pro duševně choré, kam byli umisťováni pacienti, které tehdejší společnost raději skryla mimo dohled. Zdálo by se, že po morových hrůzách už ostrov nic horšího potkat nemůže. Opak byl pravdou – za zdmi sanatoria se prý odehrávaly další děsivé věci.
Podle legend zde působil lékař, který na svých svěřencích prováděl kruté experimenty a zbytečné lobotomie. Pacienti údajně trpěli v bolestech na operačních stolech v rámci pochybných pokusů, které lékař prováděl bez anestezie a bez soucitu. Šílený doktor si prý z věže ústavu zřídil mučírnu, odkud se v noci ozývaly křiky mučených pacientů.
Pověsti dokonce tvrdí, že ho duchové jeho obětí dohnali k šílenství – začal vídat přízračné postavy bloudící chodbami a nakonec se vrhl z věže dolů vstříc jisté smrti. Říká se, že nezemřel hned: zůstal po pádu naživu dost dlouho na to, aby spatřil temnou mlhu vystupující ze země, která ho udusila – poslední pomsta zmučených duší.
Skutečnost je ovšem prozaičtější. Žádné dobové záznamy o sadistickém lékaři ani o jeho sebevraždě neexistují. Zdá se, že tento hororový příběh vznikl až dodatečně a byl přiživen moderními televizními pořady o paranormálních jevech. Jisté však je, že na Poveglii psychiatrická léčebna skutečně fungovala – a to až do roku 1968, kdy byla definitivně uzavřena.
Poté ostrov opět osiřel. Zůstaly na něm chátrající budovy bývalé nemocnice, sanatoria, kostela i márnice, postupně pohlcované vegetací. Tyto němé svědky minulosti dnes obklopuje zlověstné ticho. Přesto mnozí věří, že utrpení, které se zde odehrálo, zanechalo stopu, jež nelze smazat.
Vstup zakázán
Dnes je Poveglia neobydlená a oficiálně uzavřená. Vstup na ostrov je přísně zakázán a hlídán italskými úřady. Jenže právě zákaz a děsivá pověst jako by přitahovaly pozornost zvědavců. Ostrov duchů se stal legendou, o které se píší články, knihy i točí epizody televizních pořadů o strašidelných místech. Lovci duchů a odvážní fotografové neváhají riskovat pokuty (a možná i vlastní zdraví), aby se na Poveglii dostali a na vlastní kůži pocítili její atmosféru.
Ti nemnozí, kterým se podařilo na ostrov proniknout, shodně popisují mrazivě tísnivý, surrealistický pocit, který je na místě obklopil. Někteří svědci dokonce tvrdí, že zahlédli podivné stíny bloudící mezi ruinami a slyšeli vzdálené nářky a výkřiky bolesti, jako ozvěnu dávných utrpení.
Zájem o Poveglii projevil i italský stát. V roce 2014 byla ostrovní hrůza dokonce nabídnuta v aukci – úřady doufaly, že pronájmem ostrova na 99 let získají peníze a nový majitel promění chátrající areál třeba v luxusní hotel.
Do dražby se přihlásilo několik zájemců včetně místních obyvatel, kteří se báli, aby se Poveglia nedostala do nesprávných rukou. Nakonec nejvyšší nabídku kolem půl milionu eur podal podnikatel Luigi Brugnaro. Ten slíbil investovat miliony do obnovy ostrova a zachovat jej přístupný veřejnosti.
Jenže ani jeho plány nakonec nevyšly – vláda obchod zrušila (mimo jiné i kvůli nízké ceně) a ostrov zůstal státu. Místní iniciativa Poveglia per Tutti (Poveglia pro všechny) se poté snažila prosadit vlastní vizi: vytvořit na ostrově veřejný park, přístav, muzeum a třeba i hostel.
Ani tyto sny se však dosud nenaplnily. Jak plyne čas, Poveglia zarůstá bujnou vegetací a její opuštěné budovy se pomalu rozpadají. Zvonice starého kostela San Vitale ještě ční z porostu jako němá připomínka minulosti, ale jinak ostrov tiše splývá s obzorem – nepřístupný, zapovězený, pohlcený tichem.
Zdorje:
https://www.novinky.cz/clanek/cestovani-poveglia-ostrov-kam-odvazeli-pohrbit-zaziva-lidi-s-morem-je-na-prodej-225717
https://www.historyhit.com/locations/poveglia-island/
https://allthatsinteresting.com/poveglia-island
https://www.theguardian.com/world/2014/may/13/haunted-island-poveglia-venice-sells
https://www.walksofitaly.com/blog/art-culture/poveglia-island
