Článek
Dvacet pět let. Tak dlouho jsem pracovala v jedné firmě. Nastoupila jsem po škole jako referentka a postupně se vypracovala až na vedoucí oddělení. Znala jsem ten podnik do posledního šroubku. Měla jsem svůj tým, zodpovědnost, jistotu.
Život byl stabilní, možná až příliš. Ráno v sedm do práce, večer v pět domů. Děti už byly dospělé, hypotéka skoro splacená. Všechno jelo v zaběhnutých kolejích. A pak přišla restrukturalizace. Nový majitel, nové pořádky. Moje oddělení bylo sloučeno s jiným a moje pozice zrušena. Nebylo to osobní, neudělala jsem žádnou chybu. Byla jsem jen… nadbytečná.
A tak jsem seděla tam. Na plastové židli v kanceláři úřadu práce. Naproti mně seděla žena, mohlo jí být tak třicet. Unaveně se dívala do mého životopisu, který jsem si pečlivě připravila. Listovala stránkami shrnujícími čtvrt století mého profesního života s výrazem, jako by četla příbalový leták k lékům na chřipku.
Pak zvedla oči. Nebyl v nich žádný soucit, ale ani zloba. Jen prázdná, úřední lhostejnost. A pak to řekla. Tu větu, která se mi zaryla pod kůži hlouběji než samotný vyhazov. „No jo, paní Moniko…“ povzdechla si a poklepala prstem na můj rok narození. „Víte, ve vašem věku už to s rekvalifikací nebude tak snadné.“
V tu chvíli jsem nic neřekla. Jen jsem na ni zírala. V mém věku? Co to jako znamená? Je mi čtyřicet devět, nejsem mrtvá.
Ta věta nebyla jen necitlivá poznámka. Byla to nálepka. Celý můj život jsem byla zvyklá řešit problémy, učit se nové věci, přizpůsobovat se. Vedla jsem tým, implementovala nové logistické systémy, zvládala krizové situace. A teď mi tady mladá žena, která o mně neví vůbec nic, říká, že pro mě „nebude snadné“ se něco nového naučit?
Podívala jsem se na hromádku brožur na jejím stole. Kurzy pro pečovatelky, asistentky prodeje, sociální služby. Všechno záslužné práce, ale já jsem v nich neviděla místo pro sebe.
„Děkuji,“ řekla jsem a můj hlas byl překvapivě pevný. „To je všechno, co jsem potřebovala vědět.“
Vstala jsem, vzala si svůj životopis a otočila se k odchodu. Nezajímaly mě její brožury. Nezajímal mě její názor na moje schopnosti. Její věta mě nezlomila. Naopak. Probrala mě. Donutila mě zaujmout postoj. Ne vůči ní, ale vůči sobě samé.
Nešla jsem domů plakat. Šla jsem do nejbližší kavárny, objednala si kafe, otevřela notebook a do vyhledávače napsala: „Online kurzy programování pro začátečníky.“ Proč programování? Protože mi to připadalo jako ta nejtěžší a nejméně pravděpodobná věc, kterou by žena „v mém věku“ podle té úřednice mohla dělat. Ještě ten den jsem zaplatila školné a zapsala se do tříměsíčního intenzivního kurzu.
