Článek
Romana se přestěhovala do klidného bytu v Pardubicích, kde předtím řadu let žila její tchyně Marie. Po svatbě dostala Romana od manžela Petra klíče s tím, že tu budou začínat společný život, a jeho maminka si našla jiné bydlení o pár ulic dál. Jenže zvyk je silnější než dohody. Marie si nezvykla: často sem chodí, aniž by ťukla na dveře. A Romana, která po většinu času zůstává s jejich dvouletou dcerkou Simonou doma, je zase zvyklá chodit po bytě, jak ji příroda stvořila. „Když mě nic neškrtí, cítím se svobodně,“ říkává s úsměvem, když na to přijde řeč mezi kamarádkami.
Loni v létě se stalo, co se dalo dávno tušit. Ten den bylo snad přes třicet stupňů, vzduch se ani nehnul. Romana za sebou právě zavřela dveře, když se vrátila z nákupu, uspala Simonu a konečně si chtěla udělat pár domácích prací, na které v poslední době kvůli mateřským povinnostem nezbývalo moc času. V horku odložila vše kromě lehkého nátělníku, a brzy i ten skončil hozený přes židli. Otevřela okno dokořán, zapnula hudbu a pustila se do umývání podlahy. S hadrem v ruce, úplně nahá, chladila rozpálenou kůži průvanem, který sice nebyl nijak silný, ale i tak jí přinášel úlevu.
Najednou se za ní ozval ženský výkřik. Romana nadskočila a spadla jí houbička. V předsíni stála Marie, v obličeji úplně bledá, v ruce tašku s ovocem a zeleninou. „Proboha, Romčo!“ vypadlo z ní, jakmile popadla dech. Romana také vykřikla, jednak šokem, jednak vlastně i vztekem. Nikdy se sice netajila, že chodí doma nahá, ale rozhodně s tím nepočítala, když tu každou chvíli může kdosi vlézt až do obýváku. Marie postavila tašku na botník a v rozčilení se hned otočila k odchodu. „Já… je mi to trapné… Příště přinesu klíče,“ vykoktala, než zabouchla dveře.
Romana zůstala uprostřed obýváku jako opařená, vztek se jí mísil s pocitem, že se možná zachovala lehkomyslně. Co když si o ní teď tchyně pomyslí, že je neslušná? Pak se ale v duchu naštvala: „Mám přece právo si chodit po bytě, jak chci. Kdo jí brání, aby aspoň předem zavolala?“
Petra celá historka pobavila, ale také vyvedla z míry: „Asi bude lepší, když s mámou promluvím,“ prohlásil. Ukázalo se, že Marie se cítí dotčená. Tvrdila, že kdysi v tom bytě vychovávala své děti, má k němu vřelý vztah, nikdy nepotřebovala klepat, tak proč by to teď měla měnit. „Jenže teď bydlíme my, takže tu máme jiná pravidla,“ namítal Petr odhodlaně.
Týden se Marie neukázala a Romana měla klid, mohla doma běhat nahá, jak se jí zlíbilo. Pak jednou odpoledne, když Simona zrovna usnula a Romana se vyvalila na gauč s knížkou, se ozval zvonek. Otevřela ve své oblíbené lehké halence, pod kterou neměla nic, a u dveří stála tchyně s omluvným výrazem. „Ahoj, Romi, můžu dovnitř?“ Romana byla tak překvapená, že na ni chvíli jen hleděla. Bylo to vlastně poprvé, co Marie použila zvonek. Vzdychla si a vpustila ji dovnitř. Marie přinesla domácí bábovku a chovala se nejistě, ale zároveň se snažila být milá. „Víš, já jsem asi neměla sem chodit bez dovolení. Ale celé roky jsem si na to zvykla. Nechci tě nijak obtěžovat. Jen… “
Romana se na ni zadívala. Jasně viděla, jak je to pro ni těžké. A přestože si zamilovala chodit doma úplně bez ničeho, došlo jí, že ohledně společných hranic musíme být tolerantní všichni. Sice nemíní přestat užívat pohodlí a čerstvý vzduch na kůži, ale brzy se s Marií dohodly, že pokaždé raději zavolá nebo aspoň přede dveřmi zazvoní. „Já pak aspoň stihnu něco přehodit přes sebe a nebudem obě v šoku,“ prohlásila Romana s věcným úsměvem.
Dnes mají vztahy v rodině zase téměř bezproblémové. Romana si dál chodí v bytě, jak chce, a Marie s sebou už neodemyká klíči, aniž by upozornila předem, že dorazí. Pár měsíců trvalo, než to obě přestaly cítit jako moment trapnosti, ale nakonec se shodly, že se aspoň poučily o hranicích mezi dospělými lidmi v jedné rodině. Romana je stále přesvědčená, že nahota je přirozená a uvolňující, jen je nutné brát ohled i na ty, kteří se s ní úplně neztotožňují. Marie zase pochopila, že společný prostor se změnil a má teď své nové obyvatele a nová pravidla.
