Článek
Jsem Martina, je mi něco přes třicet, už skoro deset let žiju s Pavlem v malém městě v Čechách. Přistěhovala jsem se sem, když jsem se s Pavlem po půlroční známosti provdala. On byl už rozvedený a bydlel ve starším domku se svými dvěma dcerami, Adélou a Kristýnou, kterým zemřela matka.
Nebyl to lehký začátek. Holky mě naštěstí přijaly celkem rychle, což mi dělalo radost. S jejich babičkou to bylo těžší, anebo s mými rodiči, kteří nechápali, proč se tak upínám na vdovce se dvěma dětmi. Ale stáli jsme při sobě.
Tehdy vydělával jen on. Já se starala o dům a dívky, teprve později jsem si přišla na menší přivýdělek, protože jsem nechtěla být úplně bez příjmu. Pavel říkal, že mě klidně zajistí, ale on sám nebyl žádný velký boháč: učil na místní základce a přivydělával si doučováním. Všechno tak nějak stačilo, žili jsme skromně, ale šťastně.
Postupem času jsem se rozhlížela, jak se posunout dál. Už jsem nechtěla stát v křoví a vyhlížet, zda se doma něco rozsype, abych mohla ukázat, že taky vydělávám. Když dcery vyrostly a obě šly na střední, vrhla jsem se na dokončení studia cizích jazyků. Pavel mě v tom tenkrát podporoval. Měl radost, že se chci zlepšovat, dokonce jednou pronesl: „Jen do toho, já to tu s holkama zvládnu.“ Odcestoval by nejradši se mnou, ale musel zůstat kvůli práci.
Po studiu jsem sehnala místo v jedné nadnárodní firmě jako překladatelka, a to mi změnilo život. Peníze najednou začaly chodit na účet v takové výši, jakou jsem si nikdy nepředstavila. Jsem teď něco jako manažerka jazykového týmu, dojíždím do Prahy, mám spoustu povinností a příjemné vyhlídky na budoucnost. Pavel? Ten bohužel kvůli reorganizacím přišel o práci ve škole a těžko hledal něco dalšího. Nakonec vzal nízko kvalifikované místo v soukromé firmě, kde byl plat o dost menší.
Najednou se všechno otočilo. Neobviňuje mě přímo, že si myslí, že na něj shlížím svrchu, ale cítím to. „Tohle auto sis pořídila za svoje, nebo za naše?“ rýpl si nedávno, když jsem domů přivezla novou zánovní ojetinu. Přitom já vážně pro nás všechny chtěla prostorné auto, abychom se vešli i s holkami a psem. Jenže on do něj nechce ani sednout. Jen zamumlá: „Nejsou to moje peníze, a tak v tom jezdit nebudu.“
Zkusila jsem mu vysvětlit, že pro mě je to rodinná kasa, stejně jako kdysi, když nás živil on. Nikdy jsem mu nedávala najevo, že se cítím zahnaná do kouta, když mě platil. On ovšem reaguje podrážděně, že chlapa taková situace ponižuje. Jako by zapomněl, že kdysi to bylo přesně obráceně a já nevyšilovala. Tváří se teď, že moje úspěchy ho snad ohrožují.
Pavel stále častěji mizí na procházky se psem – nebo spíš končí v místní hospodě. Místo aby se mnou slavil, že dcery rostou v pohodě a já je můžu klidně poslat na jazykové kurzy či jim zaplatit letní kemp, je vytočený a vyhýbá se mi. Už se i stalo, že přespal u kamaráda, prý měli pokec a trochu to přetáhli. „Užij si svůj blahobyt sama,“ vyštěkl, když jsem mu nesla čisté košile. Pak se zavřel v ložnici a pustil si hlasitou hudbu. A já stála s prádlem na chodbě jako cizí. Děti se schovaly do pokojů, ve vzduchu bylo dusno.
„Chci jet s vámi na dovolenou a celé vám to zaplatit,“ oznámila jsem mu před pár týdny. S dcerami jsem to už probrala, obě byly nadšené. On jen zíral: „Já na to nemám. Tak jeď sama nebo s holkama, já zůstanu doma.“ Dožila jsem se ironických poznámek, že se sice tvářím velkoryse, ale uvnitř ho prý přitom chápu. A co že je to za chlapa, když ho živí žena?
Nevím, co s tím. Nechci, aby kvůli tomu náš vztah ztroskotal, ale taky se nemíním vzdát vlastní práce a výdělku, který mě baví. Zkoušela jsem i rodinnou poradnu, ale on? „Poradny jsou pro lidi, co to nezvládají v hlavě. Já jsem v pohodě, akorát nechci, aby ses tu vytahovala se svými penězma.“
