Článek
Andrea se cestou z práce zastavila v malém krámku na rohu, aby rodičům nakoupila pár základních potravin. Mívala ten obchod docela ráda, protože ji vracel zpátky do dětství, kdy tu s mámou co sobotu kupovala teplé rohlíky. Jenže tentokrát, když ukládala pečivo do tašky, cítila místo nostalgie tlak a obavy. Její rodiče už nezvládali sami dojet na větší nákup ani si nosit těžší tašky. Ona s bratrem a sestrou je sice podporují, ale v posledních týdnech si uvědomuje, že to možná nebude stačit.
„Táta zase zapomněl, že si měl vyzvednout nové léky,“ volala včera večer dceři. „Prosím, můžete s ním někdo zajít do lékárny? Já už to nezvládám.“ Andrea jí jen stěží odpověděla klidným hlasem, že se pokusí přemluvit bratra, protože sama měla v práci náročné období a stěží mohla utéct dřív než v podvečer. Připadalo jí, že je uvězněná mezi prací, svým vlastním rodinným životem a neustálými požadavky rodičů.
Starší bratr Karel už třetí rok budoval kariéru v jedné nadnárodní firmě a domů se dostával pozdě. Občas rodiče svezl autem na větší prohlídku u doktora nebo jim objednal dovoz obědů, ale naprosto jasně dal najevo, že „o každodenní péči nemůže být řeč, protože do noci sedí v práci a víkendy potřebuje na odpočinek.“ Mladší sestra Zuzana žila jen o pár ulic dál, ale kvůli svým malým dětem a chystané rekonstrukci bytu sotva stíhala to nejnutnější. A tak se stalo, že nikdo z nich reálně nepřebírá zodpovědnost za rodiče, kteří se postupně ocitají na okraji sil.
Jenže všichni vědí, že zdraví otce i matky se nezlepší, spíš naopak. Minulý měsíc měl táta drobný úraz a skončil na pár dní v nemocnici, kde mu lékař naznačil, že „doma by se mu měla zajistit pravidelná pomoc.“ A tady začíná celé dilema. Karel sice přišel s nápadem zkusit najít dům s pečovatelskou službou, ale Andrea cítí výčitky a také strach, že by je tím „odklidili“ někam, kde to neznají. Zuzana je v tomto ohledu váhavá: „Třeba se přece jen vzchopí a bude to ještě pár let v pohodě,“ namítá pokaždé, když se tohle téma otevře.
Poslední rodinná debata u rodičů dopadla tristně. Tři sourozenci seděli v obýváku, maminka se ve vedlejší místnosti potichu modlila, a táta zemdleně dřímal v křesle. Zuzana prohlásila, že si rodiče klidně občas vezme k sobě, ale rozhodně ne natrvalo, protože „děti mi obrátí celý byt naruby.“ Karel si odkašlal a začal znovu o pečovatelském domě: „Je to nakonec lepší i pro ně, kdyby se jim rychle přitížilo, budou pod dohledem.“ Andrea ale jen vzdychla a cítila, jak se jí hrnou slzy do očí: „A co když je to moc vyděsí? Měli vždycky rádi svůj klid, svoji postel…“ Zbytek večera už se nesl v trapném tichu a občasném polemizování o tom, kdo by měl starost o finance a léky.
Andrea se v noci převracela a nedokázala usnout. „Proč je najednou starost o rodiče tak strašně těžká?“ ptala se v duchu. „Všichni jsme přece věděli, že ta chvíle jednou nastane, tak proč se cítím jako ten nejhorší člověk, když na to nemám kapacitu?“ Představila si, jak by asi vypadalo jejich soužití, kdyby se nastěhovali k ní. Pracovala by z domova? Zvládla by dohlížet na tatínka, který teď často zapomíná? Anebo by raději zaplatila nějakou asistentku do domácnosti? Jistě, jenže peníze přece nemůžou vyřešit všechno.
Další den potkala v práci kolegyni, která prochází podobným peklem. Doporučila jí, aby si všichni tři sourozenci promluvili s rodiči na rovinu. „Oni se taky bojí, Andrej, možná víc než vy. Třeba je možnost dočasné výpomoci a později se uvidí,“ pronesla kolegyně. Andrea se v duchu modlila, aby tohle byla ta správná cesta. Jenže co bude, až dojdou síly, až se zdraví rodičů ještě víc zhorší?
Nejraději by zapomněla, že jí někdo klade na srdce povinnost denního opečovávání. Taky by raději věřila, že rodiče ještě pár let tuhle situaci zvládnou s pár drobnými ústupky. Má ale hrozný pocit, že tak akorát strká hlavu do písku a nakonec stejně bude stát před hotovou věcí. Pak si představí výraz Karla, jak vždycky procedí „nemám čas, sorry“, a Zuzanu, která si jen postesknutím připomene, že „děti vyžadují maximum péče“. A nakonec možná ta domněle nehezká varianta s pečovatelským domem nebude tak zlá. Sice si teď Andrea vyčítá, že by takhle rodiče mohla dát pryč, ale co když to nakonec pro všechny zúčastněné bude nejmenší zlo?
