Článek
První rok našeho vztahu byl krásný. Procházky po parku, dlouhé rozhovory u čaje a něžné milování za svitu lampičky. Jenže poslední dobou mám pocit, že ho ztrácím do stínů jeho zvláštních fantazií.
„Mám rád, když je to trochu tvrdší,“ přiznal mi jednoho večera, když jsme si jen tak povídali před usnutím. Myslela jsem, že jde o občasné plácnutí přes zadek nebo zvýšenou vášeň. Jeho sdělení jsem přijala s úsměvem a chápavým pokrčením ramen. Ale pak přinesl domů pouta a šimravý bičík. Zkusila jsem se zasmát a myslela si, že jde jen o experiment. Jenže jeho oči zářily mnohem víc, než jsem čekala.
Naše milování začalo nabírat temnější směr. Pokoušel se mě jemně svázat, navlékal mi masku na oči a občas pronesl slova, která mi přišla trochu drsná. Zprvu jsem to brala jako vzrušující hru. Jenže z hry se stal skoro hlavní chod našeho ložnicového menu. „Takhle mě to baví nejvíc,“ řekl mi nedávno, když jsem se ho ptala, proč se vyhýbáme jemné romantice, která byla dřív tak přirozenou součástí našich nocí.
Zůstala jsem nejistá a popravdě i trochu vyděšená. Nejde o to, že by mi dělal něco krutého nebo nutil k věcem, které bych zásadně odmítala. Ale vadí mi, jak moc vyhledává momenty bolesti a nadvlády. Jeho tvář se rozzáří, když se mu nechám spoutat, zatímco já se cítím spíš jako rekvizita v cizím příběhu. Přitom mám Patrika ráda. Vyhovujeme si ve spoustě věcí, žijeme v Praze v útulném podkrovním bytě, on je úžasný k mým rodičům, dokáže se postarat o rozbité umyvadlo nebo vyvenčit psa, když já nestíhám. Všechno by mohlo být dokonalé.
Jenže erotika pro mě vždycky znamenala něhu a pomalé poznávání. Baví mě nahřívat si ruce v horké vodě a přejíždět mu prsty po páteři, líbat ho na ušní lalůčky, dokud se nezačne usmívat. Jemu to očividně nestačí. „Potřebuju cítit adrenalin, abych se do toho ponořil naplno,“ prohlásil, když jsem se snažila navrhnout starý dobrý klidnější sex.
Párkrát jsem souhlasila. Nechala jsem se zlehka spoutat, i když ve mně klíčil nepříjemný pocit, že ztrácím kontrolu. On byl nadšený, já se tvářila, že je to v pořádku, ale uvnitř jsem se cítila nejistě. Někdy mi hlavou proběhlo: „Co když mi to jednou přeroste přes hlavu? Co když ho budu muset prosit, aby nešel dál?“
Snažila jsem se s ním o tom mluvit, ale on jako by nic nechápal. „Nemusíme přece dělat nic, co nechceš. Ale proč nechceš, když to je tak skvělé?“ Stačila mu jediná má zdrženlivá reakce a hned byl dotčený, prý mu nerozumím a dusím ho. Jenže já nechci potlačovat ani jeho touhy, ani ty svoje. Říkám si, jestli existuje nějaký přijatelný střed, kdy si oba přijdeme na své. On a jeho malé bičíky, já a moje romantika. Jako by se obě formy milování vzájemně vylučovaly.
Každý večer usínám vedle muže, který je mi blízký a přitom vzdálený. Někdy bych nejradši utekla do jiné postele. Ne proto, že ho nemiluju, ale protože se bojím, že se mi jednou do očí vrátí strach. Opravdu jsem schopná hrát s ním tuhle hru natrvalo? Pokud ne, můžu se tím připravit o vztah, který jsem si tolik vysnila. Ale zůstat a předstírat, že tohle je pro mě v pořádku, se taky bojím.
