Článek
Dagmar (46 let) bydlí na severu Čech v tichém městečku, kde všichni vědí o každém kroku svých sousedů. A možná proto se o svém milenci zmínila jen nejbližší kamarádce. Obě dobře chápou, že kdyby se to provalilo, vzniklo by tu menší společenské pozdvižení. Dagmar je totiž vdaná spoustu let a má dvě dospívající děti, které chodí na místní střední školu. Doma však bývá často stereotyp, manžel je spíš pohodlný, moc si nevšímají jeden druhého a sdílejí už hlavně starost o rodinu a obvyklý denní režim.
Všechno se změnilo jednou, když Dagmar vyjela se svou firmou na víkendový teambuilding do Krkonoš. Tehdy se na jedné večerní akci znovu potkala s Markem, zástupcem partnerské firmy, s nímž se předtím viděla jen párkrát mezi dveřmi na poradě. Najednou do sebe zapadli, jako by se znali dlouho. „Tancovali jsme, povídali si o životě, tak moc jsme se smáli. Cítila jsem se po letech zase živá,“ líčí Dagmar. V průběhu noci se políbili a do rána si povídali v hotelové hale u dvou sklenic vína.
Tehdy si řekla, že je to asi jednorázové poblouznění, ovšem ukázalo se, že Marek to cítí jinak. Vyměnili si čísla, začali si psát, tajně se scházet. Dagmar si myslela, že časem se vzájemná posedlost otupí, jenže opak byl pravdou. „Měl stejné zájmy, miloval turistiku, lyžování. Dodnes naskočí, sotva můžeme vyrazit, bere si volno a jedeme spolu na hory jako dva puberťáci.“ Přesto je v tom jedno velké "ale": Marek je také ženatý a má tři děti. S manželkou se prý doma míjejí, společně nic moc nepodnikají, on je v ložnici nespokojený a slovo „láska“ už mezi nimi dávno nepadlo.
Dagmar tak na jedné straně zažívá nepoznanou vášeň a podporu, Marek ji vzal dokonce i na zahraniční víkend, kde si dopřáli romantiku bez přetvářek. „Řekl mi, že se bude rozvádět, ale… až nebudou děti tak malé. Potřebují otce a prý by to pro ně teď bylo citlivé. Takže mám čekat?“
Dlouho se uklidňovala tím, že jí tento dvoukolejný život vlastně vyhovuje: doma má stabilitu, s milencem jiskru. Jenže poslední dobou cítí, že jí roste v hrudi touha začít s Markem doopravdy žít. Častěji spí u ní, dokonce zapadá k ní do bytu po babičce, sedí s jejím psem na gauči a rýsuje výlety na příští léto. „Jenže pak mu zavolají děti, on se sebere a jede domů. Říká, že je nechce ranit. Že o matce sice tvrdí, že si nerozumějí, ale o rozvodu s ní zatím nemluví.“
Dagmar tak propadá pocitu, že ji Marek možná jen chlácholí. „Třeba fakt čeká, až jeho dětem bude osmnáct nebo dvacet, abychom je nerozhodili. Ale co když se to nikdy nestane?“ Bojí se, že bude roky v roli té druhé a nakonec třeba on couvne. „Možná ani nechce rozbít rodinu, jenom nechce být doma sám. Co když o mě přijde, tak si raději drží tu jistotu, že ho budu pořád čekat.“
Největší strach má Dagmar z toho, že jednou se to provalí a rozmetá i její rodinu. „Děti by mě mohly nenávidět, manžel by se mnou skončil, a já najednou zůstanu bez všeho. Přemítám, jestli to riziko stojí za to. Ale když si vzpomenu na ty chvíle s Markem… strašně mě to táhne k němu.“
Po posledním společném víkendu si Marek znovu stěžoval, jak doma nic nefunguje, ale zároveň ani nenaznačil, že by podnikl jasné kroky k rozvodu. Pouze znovu řekl: „Dej mi čas, až budou děti starší, vyřešíme to společně.“ Dagmar si tedy klade otázku, zda je to pouhá výmluva. „Chci mu věřit, chci rodinu nerozvracet. Ale taky nechci ztrácet roky něčím, co se nemusí nikdy naplnit.“
Zatím se rozhodla počkat, i když sama netuší, jak dlouho. „Každá zpráva od něj mě rozbuší srdce, miluju ho. Jen mám strach, aby to jednou neskončilo prázdnou náručí.“
