Článek
Káva v hrníčku byla řídká a řadový domek pana Nováka provoněný levným „lesním“ sprejem. Béžová sedačka, nábytková stěna ve světlém dubu, pečlivě narovnané časopisy – průměrnost na druhou. Pro mě, finanční poradkyni, rutina: další posouzení, další úvěr, další položka v diáři.
Pan Novák, zhruba padesátník s řídnoucími vlasy, mi ukazoval fotky v mobilu: manželka Alena, dvě dospívající děti. Chtěli větší dům blíž k lesu – standardní sen střední třídy. Jeho příjmy vypadaly dobře, zaměstnanec, z pohledu banky ideální žadatel.
„Omluvíte mě minutku?“ usmál se a zmizel na toaletě. Vstala jsem, abych se protáhla, a pohledem zavadila o komodu plnou zarámovaných snímků. Rodinné výlety, školní portréty… a pak to přišlo.
Na jedné fotografii stál on – o pár let mladší – a líbal nevěstu s věncem sedmikrásek. Tou nevěstou byla moje sestra Lenka.
Svět se scvrknul na jediný snímek. Ten „pan Novák“ je přece Petr, Lenčin manžel, pilot „věčně na cestách“, s nímž osmé léto buduje domov na opačném konci republiky.
Vrátila jsem se do obýváku, ruce se mi třásly tak, že jsem raději složku položila. Když se vrátil, jeho úsměv mi připadal jako karnevalová maska.
„Všechno v pořádku, paní Radko?“ netušil nic.
„Ta svatební fotka v chodbě,“ promluvila jsem chraplavě. „Nevěsta je moje sestra.“
Jeho tvář zbledla. Hledal výmluvu, únik. Nedala jsem mu šanci. „Lenka. Její muž se jmenuje Petr a vypadá úplně jako vy.“
Fasáda se zhroutila. Zabořil hlavu do dlaní. Mezi vzlyky se vylilo zmatené přiznání: Alena vážně onemocněla, nedokázal ji opustit. Pak potkal Lenku. Vymyslel si novou totožnost, pendluje mezi dvěma rodinami – jeden týden Tomáš Novák, další Petr Vodička.
Nebyla to omluva, spíš tragédie zbabělce, který nechtěl ranit nikoho a zranil všechny.
Hypotéku? Samozřejmě jsem stopla. Zvedla jsem se a beze slova odešla. V autě jsem musela zastavit, slzy mi zamlžily výhled. Čekal mě nejtěžší hovor – sestře.
Když jsem Lence pravdu řekla, oběma nám puklo srdce. Alena se po odhalení okamžitě rozvedla. Petr přišel o obě rodiny, o oba domy, o oba pečlivě stavěné životy. Zůstal sám se svými lžemi.
Naše rodina se změnila. Mezi mnou a Lenkou zůstala propast po pravdě, kterou jsem musela vyslovit. Někdy si přeju, abych se ten den na komodu nedívala – ale osud se neptá.
