Článek
Milovala jsem svoji samotu, nebo jsem si to aspoň myslela. Teprve když se kolem mě všichni začali usazovat, vdávat, ženit a vychovávat děti, došlo mi, že jsem vlastně sama, až mě z toho mrazí. A pak se objevil Milan, jako zázrak. Nemusel mi ani nic vysvětlovat – viděla jsem, jak zbožně hledí na svou malou Šárku a s jakou něhou ji vede za ruku. Stačilo pár setkání, aby i ze mně vyprchala nedůvěra.
Zamilovala jsem se do obou, do Milana i do té jeho rozčepýřené princezny. Nikdy bych nevěřila, že obyčejné zašpiněné tričko od zmrzliny v cukrárně dá dohromady lidi, kteří se teď cítí, jako by bez sebe nemohli dýchat. Najednou jsme byli rodina. Skoro. Milan se nastěhoval ke mně, já pronajala garsonku a bylo to. Jenže kam se poděl šťastný konec?
Milanův život se však obrátil vzhůru nohama, když mu zkrachovala jeho malá reklamní agentura, hlavně kvůli podrazu kamaráda, který ho okradl o peníze a důvěru. Z láskyplného táty se stal někdo, koho skoro nepoznávám. Teď sedí doma, mlčí, tváří se naštvaně a popíjí víc, než je zdrávo. Vstávám ráno s obavami, co najdu v obýváku – jeho obličej strhaný, pohled nepřítomný, dceru vedle něj schoulenou, jako by se bála ho dotknout.
Na Šárku je tvrdý. Jakoby si jí najednou nevšímal, a když promluví, je podrážděný. Ona se ke mně tiskne a já jsem ta, kdo večer zapíná pračku, vaří večeři a ještě hladí to ustrašené dítě. „Co se mu stalo, Simono?“ ptá se mě malá. Nemám odpověď. Jako by se Milan topil v dluzích a zradě, a odmítal pomoc, kterou mu všichni nabízíme. Mí rodiče jsou ochotní mu i půjčit peníze, aby se postavil na nohy. Jenže on neslyší, pořád jen sedí nebo se odebere ke skleničce.
Co dál? Kdybych byla jen já a on, snad bych utekla, abych zachránila vlastní nervy. Jenže tady je Šárka. Její matka se jí zřekla hned po porodu, Milan se o ni staral sám – do chvíle, než se složil. Kdo se o ni postará, když zmizím? Kdo jí řekne, že je krásná a chytrá, že se nemusí bát noci? Když se rozhodnu odejít, nechám ji s polovičním otcem, který se lituje, hádá se se světem a neslyší její volání.
Mí blízcí říkají: „Odejdi, aspoň tím Milanem zatřeseš, aby se probral.“ Ale já nevím, jestli je to správné. Vzpomínám na to, jak úžasný byl, když vyprávěl historky o Šárčiných prvních krůčcích. Kolikrát v noci ke mně přišel a jen mě objal. Jenže za ten obrat teď platíme všichni, a on nechápe, že ubližuje. Navíc se mi někdy protiví. Jeho pohled je vyhaslý a slova hrubá. „Proč se mnou tak mluvíš, Milane?“ napadá mě v duchu. Odpověď žádná.
Zvažuji varianty. „Zůstanu, třeba se vzpamatuje a uvědomí si, o co by přišel. Nebo odejdu a dám mu takový šok, že ho to nakopne. Ale co Šárka? Tu přece nemůžu jen tak opustit. Už jsem ji začala milovat jako vlastní. Před úřady nemám žádné právo. Nemám k ní papíry, nejsem adoptivní matka.
Každý den se budím s dilematem. Milanova deprese by se dala zvládnout, kdybych si byla jistá, že bojuje. Jenže jeho boj zatím nevidím. Je to, jako by se vzdal a choval se ke mně i k malé hrubě. Jsem já ta naivní, co chce rodinu za každou cenu, i když muž v roli otce selhává? Anebo jsem sobec, který tady drží i malé dítě jen proto, že si myslím, že to společně překonáme?
Někdy mě napadne jít ke dveřím se sbalenou taškou. Ale vždycky zahlédnu Šárku s tím ustrašeným obličejem, a nedokážu to. „Miluju tě, Šárko, nemám sílu tě opustit,“ říkám si. Zatím věřím, že ho můžu udržet nad vodou, že to je jen krize a on se od ní odrazí. Otázka je, zda to nebude trvat tak dlouho, že i já vyhořím. Zatím se držím, ale cítím, že mě to ničí. Potřebuju oporu, jenže Milan teď není schopný myslet na nic kromě svého zmaru. Jako by se mu roztáčel v hlavě jakýsi temný kolotoč. A já stojím na kraji a přemýšlím, jestli na něj můžu naskočit, nebo jestli se mám radši zachránit.
