Článek
Dům v londýnském Richmondu vypadal jako vystřižený z katalogu: tři patra, perfektně zastřižený trávník a uvnitř vše laděné do šedobílých tónů. I moje hostitelská rodina působila na první pohled bezchybně. Otec Mark, úspěšný právník se zářivým úsměvem; matka Claire, elegantní žena v domácnosti; a jejich dvě půvabné děti – pětiletá Poppy a sedmiletý Thomas. Podkrovní pokojík, který mi vyhradili, byl sice drobný, ale útulný. První týdny jsem si připadala jako v pohádce.
Postupně se ale na dokonalé fasádě začaly objevovat jemné praskliny. Claire se téměř nikdy nesmála doopravdy. Její oči vypadaly unaveně, neustále těkaly, jako by čekala, kdy se něco pokazí. Často zmiňovala migrény a zavírala se ve své ložnici.
Mark byl naproti tomu až příliš přátelský. Zpočátku mi jeho pochvaly lichotily. „Ta halenka ti vážně sluší, Aneto.“ „Děti tě úplně zbožňují, máš v sobě něco zvláštního.“ Časem ale začala jeho pozornost působit nepatřičně. Ruka, která se při rozhovoru „náhodou“ dotkla mých zad a zůstala tam o vteřinu déle. Pohled, jenž na mně spočinul ve chvíli, kdy si myslel, že ho nevidím.
Snažila jsem se to přecházet. Připisovala jsem to kulturním rozdílům a své přecitlivělosti.
Jedno deštivé odpoledne, kdy byly děti ve škole a Claire u lékaře, jsem se pustila do velkého úklidu pokoje. Chtěla jsem odsunout těžkou skříň, abych za ní vysála prach. Jak jsem s ní pohnula, na podlahu dopadl maličký zažloutlý papír, přilepený zezadu kouskem izolepy.
Rozložila jsem ho. Text byl psaný rukou, kostrbatou angličtinou prokládanou českými větami – psala ho evidentně jiná česká au-pair, moje předchůdkyně.
„Ahoj, pokud tohle čteš, jsi nová holka. Prosím, buď opatrná.“
Srdce mi poskočilo. Četla jsem dál:
„Na začátku je milý. Řekne, jak jsi úžasná. Pak se tě začne dotýkat, zdánlivě náhodou. Svěří se, že jeho žena je chladná. Nabídne ti víc peněz, abys mlčela. Izoluje tě, srazí sebevědomí a budeš si myslet, že vina je tvoje. NENÍ.“
Každá věta seděla na to, co se se mnou právě dělo. Lichotky, nepatřičné doteky, stesky na manželku – jen součást jeho hry.
Na konci stálo:
„Já neutekla včas. Přinutil mě k věcem, za které se stydím. Ty stejnou chybu nedělej. Odejděte hned. Tady je číslo krizové linky. Zavolej.“
Roztřásla jsem se. Nebyla to moje paranoie, ale realita.
Toho večera, když děti spaly a Claire ulehla se svou obvyklou „migrénou“, přišel Mark do kuchyně. Opřel se o linku až příliš blízko. „Jsi nějaká smutná, Aneto,“ pronesl sametově. „Možná jen chybí společnost. Vím, jaké to je.“
Kdysi bych se nervózně usmála a ustoupila. Teď mi v hlavě rezonovala slova z dopisu. Zvedla jsem pohled a klidně odpověděla: „Nejsem smutná. Jen unavená. Dobrou noc.“ Řekla jsem to pevně a chladně.
Jeho okouzlující maska na okamžik praskla; v očích mu blýskl vztek. Viděl, že už nejsem vyděšená oběť. Otočila jsem se, zamířila do pokoje, zamkla a sbalila batoh – pas, mobil, peněženku. V hluboké noci jsem se tiše vykradla z domu a neohlédla se.
Ráno z hostelu jsem zavolala na číslo z dopisu a potom agentuře. Popsala jsem vše, dopis jsem nafotila jako důkaz. Agentura ihned případ prošetřila a rodinu dala na černou listinu.
Můj sen o roce v Londýně skončil po pár týdnech noční můrou. Díky vzkazu neznámé dívky jsem se však z té noční můry probudila včas a dokázala utéct.
