Článek
Jana brzy ráno vypravuje děti, zatímco Petr spí o chvíli déle. Odpoledne si zase role vymění – Petr vyzvedne potomky ze školy a Jana zůstává přesčas v práci. Když se konečně sejdou večer, nejradši by rovnou padli do postele a nepromluvili už ani slovo. Oba toho mají dost: on měl náročný den plný telekonferencí, jí zase ujel vlak a musela ještě zaskočit pro další nákup. „Připomíná mi to spíš střídání stráží než manželství,“ napadne ji občas.
Víkendy bývaly jejich jedinou šancí společně vypnout, ale Jana se vymlouvá, že potřebuje vzít děti na kroužky a trochu si aspoň odškrtat domácí resty. Petr zas míří do fitka nebo se sebere a jede na kolo s kamarády. „Nediv se, celou dobu sedím u počítače, musím se hýbat,“ vysvětluje. Jenže se najednou stává, že se doma skoro nepotkají. Anebo když už si sednou společně v obýváku, museli předtím odložit spoustu jiných věcí, a tak jsou nervózní a nevrlí.
Jana občas sleduje kamarádky, které vyprávějí o romantických večeřích. Vidí jejich fotky z wellness pobytů bez dětí, žasne, jak to dělají. „Máme odlišné zájmy,“ mluví nahlas sama se sebou, „ale kdy naposledy jsme to vůbec zkusili propojit?“ Když naznačila Petrovi, že by ráda vyrazila na divadelní představení, on jen pokrčil rameny: „Já si tam připadám jako na mučení.“ Pak se urazil, že ho cpe do věcí, které ho nebaví. Časem už se raději neptala, aby nedošlo na další hádku.
Děti to vnímají po svém. Nejmladší se zeptal, jestli spolu rodiče ještě chtějí bydlet, protože ho prý překvapuje, že se jim nechce trávit čas pohromadě. To Janou trochu otřáslo. „Vážně to tak působí? Nechci, aby si mysleli, že jsme na cestě k rozvodu,“ napadlo ji. Jenže pak si vzpomněla, kdy naposledy s Petrem vedli hlubší rozhovor. Možná před pár měsíci na rodinné dovolené, ale to tam byly děti, takže to nebylo o nich dvou.
Nedávno si sedla k Petrovi: „Chápeš, že kromě toho, že spolu platíme účty a že máme děti, bychom taky někdy měli prožít něco jen my dva?“ On jen zamručel, že je taky unavený, a zmínil, že se blíží potřeba nových sportovních bot. Jeho reakce Janě přišla úplně mimo. Zamrzelo ji, jak se vyhnul samotnému tématu.
Když pak navrhla, ať si alespoň vyhradí třeba sobotu odpoledne jen pro sebe, vymyslel nové výmluvy: „Musím do garáže spravit kolo a kluci mě čekají, jedeme do hor.“ A tak nakonec zase nic – jen další rodinná akce, kde sice fungují, ale jako dva spříznění kolegové, ne jako milenci.
Jana už neví, co dělá špatně. Má dojem, že kdyby navrhla i nějaký kompromis, Petr by se pořád tvářil, že musí napřed dokončit něco v práci, postarat se o tohle, vyřešit tamto. „Možná jsem rozmazlená, ale mě nepřestává trápit, že nemáme nic jen pro nás,“ říká si hořce. Když spadne únavou večer do postele, Petr se klidně zvedne, aby šel dodělat ještě něco na počítači. „Vždyť mi ani neřekne dobrou noc,“ proběhne jí hlavou. Ve tmě se pak honí myšlenky, jestli si ho nevzala jen z praktických důvodů, jestli on necítí totéž.
„Kdy naposledy mi řekl, že mu chybím?“ ptá se sama sebe. Avšak i jemu se klube v hlavě nespokojenost: „Proč mě drtí neustálými požadavky na intimní rozhovory, když sám nemám chuť to řešit?“ Doma to už nikdo otevřeně neřekne, jen cítí, jak mezi nimi roste pomyslná zeď. Děti dohromady dávají smysl, starosti kolem domu je nutí fungovat, ale co oni dva sami? Kdy dojde na to, že si uvědomí, že jim mizí společné zážitky a zůstanou jen povinnosti?
