Článek
Tomáš (54 let) žije na malém městě na jižní Moravě, v domě, který zdědil po mamince. Sourozenci byli vždycky docela sehraní: mladší sestra Klára bývala jeho parťačkou na čundrech a nezastírali před sebou žádné dětské průšvihy. Jenže stačilo, aby maminka zemřela, a vztahy se náhle proměnily v ostrý boj. Kláře se zdá, že ji Tomáš připravil o nárok na část domu, zatímco on tvrdí, že sestra dostala peněz až až.
„Hele, Kláro, nebudu ti platit ani korunu. Sama víš, kolik sis od mámy postupně vypůjčovala, a kolik ti vlastně odpustila. Mám tu všechny smlouvy, i to, že ti už před lety vyplatila podíl. A co děláš teď? Tvrdíš, že jsem ti něco ukradl?“
Už v době, kdy maminka ještě žila, si Klára vymýšlela důvody, proč z ní tahat finance: jednou šlo o nedoplatek za elektřinu, jindy o mimořádný poplatek za školku svých dětí, potom o rekonstrukci podlah. Někdy to prý vrátí, někdy prý splatí později. Jenže to „později“ se vytratilo v nenávratnu. Navíc si maminka usmyslela, že Kláře vyjde vstříc, protože ona přece vždycky měla „komplikovaný osud“. A Tomáš na druhé straně neviděl z rodinných peněz nikdy nic – ani nepotřeboval, měl práci a skromný život. Rád by nic neřešil, jenže přišla chvíle, kdy se veškeré ústupky obrátily proti němu.
Dům byl už pár let napsaný na Tomáše, maminka v něm dožila a on se o ni během té doby staral, zařizoval nákupy, pečoval o ni, platil opravy střechy, zatímco Klára se ukazovala sporadicky. „Přijela, když tušila, že maminka zrovna dostala důchod. Bylo mi trapné se do toho vměšovat, ale teď vím, že se nabažila a zase zmizela.“
Když maminka zemřela a notář uzavřel dědické řízení, Tomáš vlastně nic moc nezdědil – dům byl jeho již z dřívějška. Jenže Klára se najednou ozvala, že chce „vyplatit z domu půlku“, prý na ni má nárok, protože i ona je vlastní dítě. „Zkrátka mi řekla: ‚Myslíš, že tě na tohle nikdo nedonutí, abys mi dal peníze? Já mám taky právo na dědictví.‘ Jenže to není pravda, stačí otevřít dokumenty. Je tam jasně podepsané, že svou část už dostala, a to i oficiálně. Nadělala si dluhy, a vždycky to vyrovnávala z maminčiny kapsy.“
Tomáš se cítí právem ukřivděný. „Vlastně mě štve, jak naše rodina dopadla. Místo sesterství a bratrství teď slyším, jak proti mně tropí divadlo a vyhrožuje mi soudem. A já na to říkám: Jen ať, protože ona by musela vysvětlit, proč si nechala zapsat ty finanční dary. Všechno mám stvrzené papírem. Ona se pak cítí dotčená, jako bych to byl já, kdo lže nebo kdo ji chce obrat.“
Kláru to nezastavilo, ale Tomáš je odhodlaný neustoupit. „Nemůžu ji vyplácet pořád. Však už si od maminky vzala celé jmění. Já to nepotřeboval, vystačil jsem s vlastním platem. Takže ať se nezlobí, ale nedám jí ani halíř. Místo aby přišla slušně a vysvětlila svou situaci, rovnou útočí. Přeju si jedině, aby nám ten soud znovu nepošramotil rodinné jméno. Ale co dělat, když je tak posedlá penězi?“
Tomáš by ještě rád věřil, že má sestra aspoň špetku cti. Jenže zatím to tak nevypadá. „Chce se hádat a nechápe, že jediné, co jsem udělal, bylo plnění maminčina přání. Jenže maminka už tu není, aby jí to řekla sama do očí.“
