Článek
Bydlím v Prostějově, kde jsem pracovala dlouhé roky jako referentka na soudě. Zůstala jsem sama s dvěma syny, Matějem a Pavlem. Můj manžel zemřel po těžké nemoci, a já pak roky žila jen pro kluky a pro práci. Nějakou dobu jsem si myslela, že už chlapa v životě ani nepotřebuju. Když jsem potkala Jana, znovu jsem se nadechla. Kluci ho přijali, úplně se rozzářili, a já byla šťastná, že se v domě zase smějeme. Společně jsme si zařídili domov v jeho menším rodinném domě na kraji našeho města. Všichni si to pochvalovali.
Jenže po čase se ozvala má dávná touha jít ještě dál. Na soudě se mi naskytla šance přejít na vyšší místo, jenže bych k němu potřebovala vysokou školu. Znělo to jako velká změna, ale měla jsem v sobě chuť do studia. Nešlo ani tak o peníze, spíš o pocit, že já sama můžu dosáhnout něčeho nového. Kluci mi fandili. „Naše máma bude chodit do školy,“ vtipkovali. Já se usmívala a byla na sebe pyšná, že v tomhle věku ještě zvládnu vystudovat.
Jan byl od začátku zdrženlivý. Neříkal mi „Nedělej to!“ rovnou, spíš dokola opakoval, že nepotřebuju honit kariéru, protože dobře vydělává on, a tak se klidně můžu věnovat domácnosti. Mně to přišlo zvláštní, vždyť jsem předtím chodila do práce taky. Už jsem se ale těšila na přednášky a na to, jak mozek zase zapojím jinak než do rutiny.
Zprvu se zdálo, že si na můj nový režim zvykl: Já ráno vyrazím na úřad, během semestru některé dny jedu do školy, večer se vracím a staráme se spolu o dům a kluky. Jenže postupně jsem kolem sebe vnímala jeho pohledy a koukala na otrávené komentáře.
Šlo o banality: „Nemohla bys radši uvařit něco pořádnýho?“ nebo „Ty studuješ, ale stejně nic užitečnýho doma neuděláš.“ Jeden den se hrotil ještě víc než jiný, vyčítal mi nenazalitou zahradu nebo neumyté nádobí, a klidně i to, že kluci se mi smějí, jak jsem „jenom ta studovaná teoretička“. A snad v každé hádce padla věta: „No jo, naše paní studentka, ta ví nejlíp, co je pro všechny dobrý.“
Byla jsem z toho rozčarovaná. Nechápala jsem, proč se člověk, který byl tak laskavý a pomohl mi se vzpamatovat po manželově smrti, chová najednou jak cizí nepřítel. Pokoušela jsem se s ním mluvit. „Honzo, co ti na té škole vadí? Proč mi to pořád omlacuješ o hlavu?“ On: „Máš všechno a beztak se ženeš za něčím dalším. Já už tomu nerozumím…“
Jenže srozumitelnou výtku mi vlastně nikdy neřekl. Občas mám pocit, že ho děsí, abych ho jednou nepřerostla, nestala se nějakou vedoucí a pak si neřekla: on je málo ctižádostivý, málo ambiciózní.
Někdy si říkám: „Proč to dělám?“ Pak se zas podívám na sebe do zrcadla a řeknu si: „Dělám to i pro sebe a pro kluky, chci jim dát příklad, že se člověk může posouvat.“ Jenže doma mě čeká nepříjemná nálada. Nevím, jak to skončí, jestli to náš vztah unese. Možná jsem měla radši zůstat jen tou, co v pět odpoledne v teple vaří guláš, a nepouštět se do plánů.
„Víš, Edito, tys byla v pohodě, když jsi jen pracovala. Tak proč musíš teď lítat po školách a nestíhat ani uvařit?“ vyjel na mě naposledy. Zavřela jsem oči, až jsem skoro cítila, jak to mezi námi chladne.
