Článek
Moje zahrádka v kolonii „U Třešňovky“ je můj svět. Od chvíle, kdy jsem odešla do penze, nacházím v každý den nový důvod vstát z postele. Ráno mě budí zpěv ptáků, ne drnčení budíku; ruce mám neustále zabořené v hlíně, ne ošoupané od klávesnice. Moje rajčata prý chutnají nejsladčeji z celé kolonie a na rudé květy mých růží se chodí dívat i lidé z další ulice. Tenhle kousek půdy je mou pýchou i radostí.
Podobně to má soused pan Vávra. Mrzutý samotář, málomluvný, ale jeho záhonek bývá ukázkový. Jeho největším pokladem je stará jabloň odrůdy Rubín – rodí ta nejčervenější, nejlesklejší jablka, jaká si dovedete představit. Každý podzim se jimi honosí a já mu tu sklizeň tiše závidím. Náš vztah léta stojí na tichém respektu přes drátěný plot a občasném kývnutí na pozdrav.
Letos na jaře jsem se rozhodla, že si postavím malý skleník na předpěstování sazenic. Na výbor jsem kvůli tomu potřebovala aktuální geodetický plán pozemku – měla to být pouhá formalita. Najala jsem geodeta a o týden později mi pošta doručila obálku s razítkem.
S hrnkem kávy jsem se usadila na terasu a plán si rozložila. Čekala jsem potvrzení všeho, co dávno znám. Jenže hranice mé parcelky nevedla podél starého pletiva – posouvala se téměř o dva metry do sousedova území.
A přímo uprostřed toho dvoumetrového pásu stála jeho jabloň.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Strom, kterým se pan Vávra chlubil jako rodinným klenotem, vlastně rostl na mém. Spolu s ním i kůlna na nářadí a tři dokonale opečované komposty. Celá ta léta jsme oba žili v omylu.
Chvíli jsem se rozmýšlela. V rukou jsem svírala úřední papír, který mi dával zapravdu, ale zároveň hrozil narušením křehkého míru naší kolonie. Nakonec jsem se nadechla, plán srolovala a se srdcem v krku zamířila k plotu.
„Dobrý den, pane Vávro,“ zavolala jsem. Zrovna okopával kedlubny a zamračeně vzhlédl. „Co potřebujete, paní Cecílie?“
„Nechala jsem si přeměřit parcelu kvůli skleníku… a plán ukázal, že plot je odjakživa špatně.“ Rozprostřela jsem mapu na pletivo. „Tenhle pás půdy,“ ukázala jsem, „i s tou jabloní, patří ve skutečnosti mně.“
Zrudl. Zahodil motyku a došoural se k plotu. „Co to melete za bláboly?“ vyštěkl. „Ten strom sázel můj otec! Přijdete s nějakým papírem a budete tvrdit, že je váš?“
„Je to oficiální dokument z katastru,“ namítla jsem.
„Podvod!“ rozkřikl se. „Uplatila jste nějakého šizuňka, abyste mi ukradla zahradu! Okamžitě vypadněte, nebo volám policii!“
V té chvíli ve mně praskla poslední struna. „Klidně volejte,“ pronesla jsem klidně. „Zákon je na mojí straně.“
Náš rozruch přilákal ostatní zahrádkáře. Poklidná sobota se změnila v návesní drama: Vávra mě dál osočoval ze zlodějny, já se držela úředního lejstra. Naše kolonie se rázem rozdělila na tábory a stará přátelství se drolila jako suché listí.
Nakonec vše skončilo u právníků. Po měsících výhrůžných dopisů a dusného ticha jsem najala firmu, aby podle geodetických souřadnic vztyčila nový, pevný plot. V den stavby stál pan Vávra na své straně s zaťatými pěstmi a nenávistně sledoval dělníky. Když poslední sloupek zabetonovali a jeho milovaná jabloň zůstala na mém území, beze slova se otočil a zavřel se v chatce.
Od té doby se mnou nepromluvil. Pruh své zahrady podél nového plotu nechal zpustnout – nejspíš aby mi ukázal pohrdání. Já mám teď o dva metry půdy navíc a jablka z Rubínu opravdu chutnají báječně. Jen pokaždé, když do nějakého kousnu, cítím nádech trpkého vítězství.
