Článek
Hana (67 let) žije v jihočeském městečku, kde s manželem Liborem vybudovali prosperující tiskárnu. Jejich podnik vznikal pomalu, krok za krokem, někdy s obřími zádrhely, ale nakonec přerostl ve stabilní rodinnou firmu. Hana na to vzpomíná jako na směs obrovského stresu, bezesných nocí a zároveň nadšení z každé vydařené zakázky. Tahle tiskárna dnes zaměstnává přes dvě desítky lidí, má domluvené zakázky na řadu let dopředu a zajišťuje pohodlný život nejen jí a Liborovi, ale i jejich dětem. A právě u dětí se ukázal problém.
„Naším přáním vždycky bylo, aby se syn a dcera zapojili do rodinné firmy. Jednou to přece bude jejich. Jenže zatímco syn studuje grafický design a touží jednou vést celé oddělení kreativců, dcera Silvie si zvolila zvláštní přístup: nemá v práci velké ambice a očividně sází na to, že jednou podědí půlku firmy a s prací si starosti dělat nemusí.“
Silvie je ve firmě oficiálně zapsaná jako asistentka marketingu. Obnáší to základní komunikaci, administrativu, přípravu newsletterů, občasné psaní článků na firemní web. Hana s Liborem si zprvu mysleli, že se Silvie takzvaně „osahává“ pole, a postupně se zapojí víc. Ale Silvie nemá chuť přebírat větší odpovědnost. Vždycky vymyslí důvod, proč nezvládne nastudovat další dovednosti nebo převzít širší pravomoci.
„Odmítla vést nový projekt s tím, že se na to necítí. Když jsem jí nabízela kurz nebo zaškolení, mávla rukou a prohlásila: ‚Mami, proč bych to dělala? Stejně mi jednou půlka firmy připadne, tak proč se stresovat?‘ Myslela jsem, že špatně slyším.“
Hanu to naštvalo i ranilo. Oba rodiče dřeli dlouhá desetiletí, aby firma rostla. Vzali si úvěry, obětovali odpočinek, riskovali vlastní majetek a prokousávali se konkurencí, která jim dvakrát zatopila. A najednou dcera, kterou odmalička štědře podporovali, má pocit, že jí firma bezpracně spadne do klína. Nezajímají ji čísla, podniková strategie ani lidé, kteří tam pracují a spoléhají na vedení.
„Jakoby všechna naše píle najednou neměla žádný smysl. Prostě si počká, až tu nebudeme, a bude brát zisk. Vím, že to tak někteří dědici opravdu dělají, ale já myslela, že ji vychováváme k zodpovědnosti. A teď slyším jen samé ‚nemusím se dřít, stejně to mám jisté‘.“
Silvie přitom není žádné nesvéprávné dítě; je jí osmadvacet a vzdělání si vybrala sama. Všechno měla k dispozici, studium v zahraničí, jazykové kurzy, nic jí rodiče neodepřeli. Přesto se zdá, že namísto pocitu vděku a touhy zapojit se do rodinného odkazu cítí jakési samozřejmé právo. A Hana tápe, jak na to reagovat.
„Když jsem jí řekla, ať si uvědomí, že v té firmě jsou reální lidé, kteří potřebují vedení, aby se nezhroutily zakázky, namítla jen: ‚Od toho tu bude brácha. Já nebudu dělat nic, co mě nebaví.‘ Přitom je chytrá, je schopná, ale vůbec ji to neláká.“
Hana se snažila dceru pochopit, promluvit si, nabídnout jí i externí konzultace, aby si rozšířila obzory. Výsledek? Silvie rezolutně odmítla. Když se o tom Hana zmínila Liborovi, ten pokrčil rameny a navrhl, ať to neřeší, že když se tak Silvie rozhodla, nic s tím nenadělají. Jenže Hana cítí, že ve vzduchu zůstává hořkost. „Proč jsme se sakra tolik obětovali, když dcera nechápe, kolik úsilí nás to stálo?“
Nejde tu jen o peníze. Jde o pocit, že jejich životní dílo dcera považuje za bankomat, ze kterého bude neomezeně čerpat. Hana neví, jestli to tak nechat, nebo vymezit pravidla dědictví striktně, třeba formou vázané smlouvy. Bojí se, že by to Silvie vnímala jako nespravedlnost. Ale i v ní roste pocit nespravedlnosti, když vidí, že dceřin postoj je čistě konzumní.
„Pokud zkrátka nebude chtít pracovat, nic s tím neudělám. Ale ať potom nenadává, kdybychom i její část firmy svěřili synovi. V nejhorším případě by firmu do pár let zruinovala. A to vážně nechceme. Ani pro ni, ani pro zaměstnance.“
Hana se snaží nepodlehnout zklamání a věří, že si Silvie najde cestu, která ji bude bavit a dovednosti využije. Ale teď, když dcera s ledovým klidem hlásí, že s prací končí ve chvíli, kdy bude dědičkou, cítí Hana hlavně rozčarování a vztek. „Nechci dceru vydědit, to v žádném případě, ale nechápu, jak může brát něco tak cenného jako ‚hotovou věc.‘ Když nic jiného, mohl by v ní žít aspoň kousek odpovědnosti za to, co tu celou dobu budujeme.“
