Článek
Teď ale sedím v kuchyni, hledím na účet za energie a v hlavě mi zní jen „Jak dlouho to takhle vydržím?“
Jmenuju se Lída a je mi přes padesát. Dřív jsem byla vdaná a vychovala dva syny, kteří už mají své rodiny. Bývalý manžel byl na život docela skoupý – vždycky tvrdil, že je třeba myslet na zadní kolečka. Nechtěl utrácet za dovolené, drahé oblečení nebo jakýkoli luxus, takže náš společný život byl spíš sbírka šedých dnů. Pořád mě uklidňoval, že jednou si to vynahradíme, ale pak si našel jinou ženu. Naštěstí jsme se rozvedli bez větších dramat a majetek jsme si rozdělili tak, abych ze svých úspor mohla v klidu žít.
Po pár letech sama mi vstoupil do života Ota. Ve srovnání s exmanželem působil jako svěží vánek – usměvavý, nápaditý, bral mě na koncerty a do kina, pro něj nebyl problém koupit si lepší víno nebo si zaplatit víkend v lázních. Každou korunu dvakrát neobracel a netvářil se, že si nevážím peněz. Stejně jako já byl po rozvodu, a navíc se mu obě děti odstěhovaly do jiného města, takže se cítil docela osaměle. Slovo dalo slovo a nastěhoval se ke mně.
Na začátku to byl splněný sen. Společné víkendy, večeře v dobrých restauracích, občas výlet do Beskyd, zkrátka pohoda a radost ze společnosti toho druhého. Ota tehdy pracoval v jedné větší firmě a měl celkem slušný plat. Já si vydělávám taky obstojně, takže jsme se dohodli, že budeme domácnost platit rovným dílem a co kdo za sebe utratí, je jeho věc. Do jeho bytu se za menší úplatu nastěhoval kamarád, aby nestál prázdný, a kdybychom se rozhodli jednou ten byt prodat, může jít část peněz i na naše společné cestování nebo opravy v mém bytě.
Jenže zhruba před rokem se Ota nepohodl s šéfem a z práce odešel. Tvrdil mi, že je jeho profesní profil žádaný a že brzy sežene jinou pozici, rozhodně nezůstane dlouho doma. Věřila jsem mu, proč taky ne? Jenže dny ubíhaly, posléze měsíce, a Ota stále seděl doma bez práce. Sem tam se zmínil, že byl na pohovoru, ale mluvil tak, že mu nabídli nesmyslně nízkou mzdu a „to přece nemůže vzít“. Už bylo jasné, že jeho požadavky jsou vyšší, než jsou zaměstnavatelé ochotní akceptovat. Přesto nehodlal slevit.
Když jsem se ho zeptala, jak si tedy představuje, že budeme platit účty, jen tak mávl rukou: „Vždycky jsi říkala, že exmanžel ti všechno škudlil, tak si to teď spolu vynahradíme. Než najdu práci, můžeš to přece zařídit ty…“ Koukala jsem na něj a došlo mi, že opravdu vážně myslí, že ho budu živit. Má sice něco ušetřených peněz, ale odmítá do nich sáhnout, protože „je potřeba si nechat rezervu, kdyby se objevila nějaká příležitost pro investici“. Já tu ovšem budu sedět, valit oči na mizející peníze a věčně poslouchat, jak pro něj žádná z nabízených pozic není dost prestižní.
S každým dalším týdnem mě to užírá víc. Nejsem žádná stěžovatelka, naopak, pracuju ráda a peníze si umím vydělat, ale vážně nechci cizího chlapa živit jen proto, že si hraje na hogo fogo a odmítá vzít práci za „nižší“ peníze. Čím dál častěji mě napadá, jestli to s ním ještě půjde, nebo jestli se radši rozejít. Pokaždé, když téma načnu, ušklíbne se: „Proč děláš z komára velblouda? Však práci hledám, jen nechci brát nějakou podřadnou…“
Kdyby aspoň pomáhal s domácností, ale on raději kliká na počítači, hraje karetní hry a sem tam roztáhne noviny, aby se dozvěděl, jaké firmy teď nabírají. Tak si říkám: „Chci tohle podstupovat v padesáti plus? Pokud se za rok nehne, co když se nehne už vůbec?“ Čekala jsem, že budeme spolu vychutnávat druhou mízu života, místo toho mi hrozí, že skončím jako jeho osobní sponzor. A to mě vážně netěší.
