Článek
Žiju v Pardubicích a odjakživa si s sebou nesu myšlenku, že dovolená má být především odpočinek a načerpání nové energie. A je mi jedno, jestli sedím s knížkou u rybníka, nebo ležím na pláži u moře. Hlavně žádný stres a povinnosti. Když s partnerem Michalem plánujeme léto, většinou se domluvíme snadno. Letos jsme se shodli, že klidně vyrazíme do Itálie, ale nijak to nehrotíme – možná necháme vše na poslední chvíli. Máme rádi tuhle volnost. Jenže do toho se ozvala Michalova sestřenice Zuzana.
Byli jsme všichni na rodinné oslavě narozenin jeho tety. Stihli jsme popovídat, ochutnat domácí buchty a já se zmínila, že nemáme žádné pevné termíny, jen tušíme, že by se mi líbilo moře. V tu chvíli Zuzana s mužem ožili a vytáhli, že prý taky nemají jasno a „co takhle všichni spolu?“ Prý by to byla pohoda, víc legrace, děti by si pohrály, ubytování by vyšlo levněji. Michal se nejdřív tvářil neurčitě, tak jsem to převzala a dost ostře vyhrkla: „Radši budeme sedět doma, než jet s vámi.“
Zničehonic bylo ticho. Asi jsem mohla reagovat taktněji, jenže mě to fakt zaskočilo. Vím, jak to chodí, když se potkáme u nich na chalupě na jeden víkend, a i to bývá o nervy. Zuzana je tvrdohlavá a hádavá, její muž si myslí, že všechno ví nejlíp, a já už slyším, jak by to dopadlo: Oni by chtěli brzy vstávat a jezdit na výlety, já radši delší spánek, pak pohodlnou snídani.
Oni jsou zvyklí obědvat přesně ve dvanáct, já si klidně vystačím s ovocem a pořádným jídlem až večer. A co by se stalo, kdybych si dovolila odmítnout jejich aktivitu? Jasně – hned by padaly narážky, jak jsem líná a nezdravě žiju. Ne, děkuju, to bych o dovolené nesnesla.
Zuzana zrudla a vyštěkla, jestli si snad myslím, že by byla příšerná spolucestující. „Ne, to ne,“ odpověděla jsem, „ale už víme, jak to končí, když jsme spolu víc než dva dny.“ Na to není třeba diplomacie, stačí si vzpomenout na loňský výlet na kola. Po jedné bouřlivé hádce jsme se skoro přestali bavit. A to šlo jen o víkend v Beskydech, kde jsme měli dvě chaty a spoustu prostoru. Představa, že teď strávíme deset dní u moře, v jednom apartmánu, je pro mě noční můra. Nepochybuju, že by se hádky rozjely hned při dohadování, jestli jdeme na pláž, nebo do města na trh.
Někdo může namítnout, že přece stačí trocha tolerance a trochu se přizpůsobit. Jenže já si dovolenou fakt představuju jako čas bez zbytečných kompromisů. Navíc Michal se všemožným dohadováním taky nevyniká, dokáže se urazit kvůli drobnosti. A sestřenice Zuzana je zas mistryně jedovatých poznámek – už vidím, jak by každý večer stála se sklenkou vína a nadhazovala, co všechno jsme zase „zanedbali“. Radši to zaříznu teď hned, abych si ušetřila nervy.
Tchyně, která to slyšela, se zděsila. „Holka, to přece nejde takhle říct…“ Zavládlo napjaté ticho. Jenže já opravdu nelžu: Buď si zařídím dovolenou s Michalem o samotě, nebo klidně nikam nejedu. Rozhodně mě nikdo nedonutí, abych celý týden sloužila jako obětní beránek v rodinných sporech. Zvlášť když si uvědomím, že se Zuzanin manžel tváří vždycky, jako bychom byli povinni s ním všechno sdílet. Bez dětí jsme neschopní pochopit jejich režim, s dětmi jsme zase lajdáci, protože je vychováváme jinak. To si na vlastní dovolenou nepozvu.
Po tomhle malém výbuchu se rodinná sešlost jakž takž vrátila do hovoru. Zuzana se snažila ještě něco prohodit o tom, že u moře bude klid, a tak se třeba ani nepohádáme. Já jen cukla rameny a řekla, že tahle sázka mi za to nestojí. Příště možná kolem Vánoc budeme dělat, jako že se nic nestalo. Ale teď jsem ráda, že jsem se ozvala. Být několik dnů s lidmi, s nimiž se dohádám už po víkendu? To si fakt radši sednu na gauč a pustím seriál, než abych se nervovala na pláži. Představa, jak do sebe rýpeme o každé maličkosti, je pro mě protimluv ke slovu „odpočinek“.
