Článek
Jsem Jolana a mám dvě děti – Renátu a jejího staršího bratra. Renáta byla vždycky pečlivá, dělala mi radost slušným chováním a velmi jsem se těšila, že si vybere prima muže. A on je skutečně bezva. Řeknu vám na rovinu, kdybych si mohla vybrat zeťe podle katalogu, stejně by mému Ladislavovi nemohl nikdo konkurovat. Jenže teď jsem z Renáty nešťastná, jsem zoufalá, protože jsem ji přistihla při něčem, co odporuje všemu, co jsem se v ní snažila vychovat.
„Holka, máš hezké manželství, proč ho ničíš?“ vyčítala jsem jí před pár dny do telefonu, když mi zase zavěsila, abych jí prý „nedělala kázání“. Mluvím tu o nevěře, kterou ona sama evidentně bere jako nezávazný úlet, zatímco mně je z toho na zvracení. Vždycky jsem si myslela, že Renáta zná rozdíl mezi poctivostí a podlými hrátkami. Ladislav ji podporuje ve všem možném, do práce ji nenutí, dokonce jí pomáhá s úklidem, a když potřebuju doma přidělat poličku či odvozit těžký nákup, udělá to ochotně i pro mě. Proto mi rozum nebere, jak se Renáta může scházet s milencem a tvářit se, že se nic neděje.
Zjistila jsem to čistou náhodou, když jsem si jela do vedlejšího města koupit nový kabát. Najednou vidím Renátu sedět v tamní kavárně s cizím chlapem. Nechovali se jako přátelé, spíš jako vášniví milenci. Seděla mu skoro na klíně, občas ho pohladila po tváři a vůbec se nerozhlížela kolem. Možná jí to bylo jedno, nebo v tom zápalu vzrušení zapomněla, že mámu fakt nechce potkat. „Proboha, co to vyvádíš? Ladislav je doma a ty tu flirtuješ?“ chtělo se mi křičet. Radši jsem se sebrala a odcupitala pryč, ale cestou mi bylo hrozně těžko.
Přemýšlela jsem, jestli hned zavolat Ladislavovi a všechno mu povědět. Je to tak hodný a férový člověk, který si opravdu nezaslouží, aby ho manželka podváděla, a ještě k tomu tak otevřeně. Jenže to je moje dcera, já ji přece taky nechci zničit. Nechci, aby se jim kvůli mému zásahu zhroutil dům i rodina. Takže jsem Renátu konfrontovala sama, a ona na mě vyjela: „Mami, starej se o sebe. Já si svůj život zařídím, jak chci. Ani nevíš, proč se to děje.“
Jenže já opravdu nechápu, proč se to děje. Co je špatného na chlápkovi, který pro ni dělá první poslední, stará se o jejich malou dcerku, a když Renáta potřebuje peníze, klidně jí přidá. Tohle by spousta žen brala všemi deseti. Vždyť v dnešní době najít věrného a obětavého muže není jen tak. Když jsem se jí ptala: „Nemiluješ ho, nebo co ti schází?“ tak jen pokrčila rameny. Prý to není žádná tragédie, prostě prý hledá trochu vzrušení, které doma upadlo do stereotypu. Slyšet takovou povrchní výmluvu je pro mě zklamání.
Nejradši bych sebrala telefon a všechno tomu hodnému zeťovi vyklopila. Ale pak si říkám, že bych tím možná ztratila dceru. Proklínám ji za to, do čeho mě dostala. Kam se poděla morálka, kterou jsem se ji snažila naučit? „Renáto, vzpamatuj se, jestli tě manžel načapá, bude konec – a sama víš, že on je člověk, co takovou zradu nezkousne,“ varovala jsem ji. Místo aby se zamyslela, poslala mě do háje. Teď nevím, jestli mám hrát slepou, nebo jít s pravdou ven. Dusí mě to. Vidím, jak jejich rodina žije hezky, a přitom je v tom i špína, které se nemůžu zbavit z hlavy. Možná se jí to jednou šeredně vrátí a bude škemrat o pomoc. Anebo se jí povede žít ve lži a nic se neprovalí. Je mi z toho špatně. Tohle jsem fakt nikdy nečekala. Jen doufám, že si Renáta uvědomí, co dělá, dřív než nadělá v životech všech okolo pořádnou paseku.
