Článek
Kulturní dům v okresním městě byl přetopený, prostoupený vůní levné kávy a napjatého očekávání. Stála jsem na pódiu dva kroky za Robertem, nasazen úsměv číslo tři – mírně hrdý, přitom pokorný. Mluvil o tradičních hodnotách, rodině, poctivosti. Publikum bouřilo, já přikyvovala a nasazovala obdivný pohled přesně tak, aby to na fotkách působilo autenticky.
Za posledních deset let se z našeho manželství stal produkt. Vím, jaké šaty působí „přijatelně“, jak dlouho se dívat na Roberta, aby vypadalo, že ho zbožňuju. Jsme produktem kampaně od hlavy k patě.
Když jsem sáhla po kapesníku, ucítila jsem v kabelce cizí složený papír. Musel tam přistát během tlačenice. Diskrétně jsem ho rozevřela pod pultem – a dech se mi zadrhl. Byla to vytištěná konverzace mezi „Robertem“ a „Markem“ – Robertovým šedým stratégem marketingu.
Marek: „Nezapomeň Juditě připomenout večeři u Novotných. Potřebujeme společnou fotku – mají vliv.“
Robert: „Říct jí, že je to z lásky?“
Marek: „Ano. A kup ty perlové náušnice, co jsem poslal. Výročí se mediálně hodí. Rodinná idyla táhne.“
Marek: „Projev zvládne. Je vytrénovaná. Hlavně se drž scénáře.“
V očích se mi rozmazal sál. Všechny naše „spontánní“ něžnosti, každá lichotka – dávno naplánované. Nejsem partnerka, jsem nástroj. A scénářem nevládne Robert, ale dokonale chladný Marek.
Po skončení mítinku jsem přistihla Marka v zákulisí s mobilem. Mlčky jsem mu podstrčila papír. Úsměv mu ztuhl, ale panika nepřišla – jen tichá únava.
„Čekal jsem, kdy to objevíte,“ povzdechl si.
„Řídíte můj život,“ procedila jsem. „Naše manželství je jen kulisa?“
„Je to klíčové aktivum kampaně,“ odvětil klidně. „Robert je schopný, ale emotivní – potřebuje kormidelníka. Politika je show. Já jen režíruju, aby jeho hvězda zářila.“
„A já? Jsem rekvizita?“
V jeho očích se mihla lítost. „Jste hlavní postava. Každý z nás hraje roli pro větší cíl. Věřím, že ten cíl stojí za to.“
Nenabídl omluvu, jen logiku: mé ponížení je nutná oběť pro vyšší dobro.
Zůstala jsem v prázdném zákulisí. Můžu ten papír poslat do médií a zničit Robertovu kariéru během chvilky – vzít si zpět svobodu, ale spálit vše na čem jsme pracovali. Nebo ho spálit a dál hrát potichu svoji roli.
Robert přiběhl, nadšený úspěchem večera, objal mě. Objetí hřálo – já však necítila nic. Čekal na můj úsměv. Já v prstech svírám papírek a poprvé vím, že skutečný scénář držím já.
Říká se, že za každým úspěšným mužem stojí silná žena. Občas tam ale stojí jen perfektně sepsaná role a režisér skrytý ve stínu. A tahle žena se právě rozhoduje, jestli bude pokračovat v představení – nebo podpálí celé divadlo.
