Článek
Mým královstvím je obecní archiv: skromná, chladná místnost v suterénu úřadu prodchnutá prachem a vůní starého papíru. Já, Hedvika, šestapadesátiletá kronikářka, tam trávím většinu dní skláněná nad texty, jejichž inkoust pomalu bledne. Z úlomků vzpomínek skládám obraz minulosti, aby se neztratili lidé ani jejich příběhy.
Tento týden jsem doplňovala kapitolu o největší legendě naší obce – starostovi Antonínu Vodičkovi. Zasedací síň zdobí jeho portrét, náměstí nese jeho jméno. Podle kroniky zachránil po první světové válce hladem sužovanou vesnici: ze svého prý zaplatil a přivezl vozy obilí. Jeho potomci dodnes drží největší statek, dávají práci mnoha lidem a jejich slovo má váhu.
Šlo jen o rutinu: ověřit data, doplnit jména. Až do okamžiku, kdy jsem otevřela koženou farní matriku z roku 1919.
Listovala jsem zažloutlým pergamenem, když upoutala mou pozornost drobná vsuvka psaná roztřesenou rukou u zápisu o narození Anny Krejčové:
„Dne 12. ledna L.P. 1919, na naléhání starosty Vodičky, pod pohrůžkou přemístění do Prahy, vydal jsem klíče od farní sýpky. Obilí, dar církve pro chudé, odvezli a pan starosta je vydával za svůj dar. Bůh kéž odpustí mně mé selhání a jemu tu loupež.“
Ztuhla jsem. Náš hrdina – podle té poznámky obyčejný zloděj, jenž postavil svou pověst na ukradeném církevním obilí. Ticho archivu, které obvykle miluju, na mě najednou řvalo ze všech sil.
Několik nocí jsem nespala. Mám mlčet a nechat legendu žít? Nebo odkrýt pravdu a rozbít rodině, která vesnici pomáhala sto let, dobrou pověst? Nedokázala jsem rozhodnout sama. Požádala jsem o schůzku pana Antonína Vodičku mladšího, vnuka slavného starosty.
Přivítal mě ve staré pracovně plné portrétů předků a loveckých trofejí. Když jsem mu rozechvělým hlasem přečetla farářovu poznámku, čekala jsem popírání. Místo toho otevřel truhlu a podal mi ošoupaný deník.
„Víme o tom už tři generace,“ řekl tiše. „Dědeček ten příběh sepsal. Obecní rada nebyla schopná pomoci, lidé umírali hlady, farář chránil církevní zásoby. Dědeček sýpku vybral, aby lidi zachránil. A mýtus o hrdinovi vytvořil, aby vesnici sjednotil.“
Deník oplýval výčitkami. Vodička považoval krádež za hřích menší než nečinně přihlížet smrti sousedů. Celý zbytek života prý dluh odčiňoval.
Seděla jsem ohromená: v očích starého muže nebyla pýcha, ale tíha stoleté viny. Už to nebyl černobílý příběh. Byl šedý a bolestně lidský.
Odešla jsem s tím, že vše promyslím. Teď sedím v archivu nad prázdnou stránkou kroniky. Pero váhám přiložit. Pravda se tu pere s odpovědností vůči živým – a já musím rozhodnout, co předám dalším generacím.
