Článek
Alžběta vyrůstala v Brně, obklopená srdečnou rodinou. Bydleli ve starším rodinném domku, kde předtím žila i babička. Když babičce ve stáří selhávalo zdraví, Alžbětina maminka si ji vzala domů a obětavě se o ni starala. „Viděla jsem, jak je to těžké, ale mamka říkala, že rodina si musí pomáhat,“ vzpomíná. Když pak maminka náhle zemřela, Alžběta zůstala s tatínkem Petrem, tehdy ještě vitálním chlapem, kterému ovšem smrt manželky přivodila spoustu chmur.
Uplynulo hodně let, Petra zastihly různé zdravotní potíže a nakonec přišla mozková příhoda. Zásah byl prudký a důsledky drsné. Jeho levá strana těla ochrnula, řeč se mu zhoršila a někdy ani neudrží lžíci. „Věděla jsem, že to s ním nebudu mít lehké, ale řekla jsem si: Tak jako mamka pečovala o babičku, zvládnu to taky,“ líčí. Vzala si otce k sobě do bytu, aby na něj dohlédla. Jenže reálně to znamenalo 24 hodinovou péči.
Alžběta chodí do práce, kde občas slouží i noční a občasné víkendy. Na začátku zapojila manžela a dceru, ale brzy viděla, že se rodinný život hroutí. „Když se domů vrátím, jsem buď na pokraji sil, nebo mě hned volají k otci, který potřebuje na záchod. Občas se stalo, že se počural, než jsem stihla přiběhnout,“ vypráví. Manžel se snažil pomoct, ale i on pracuje na směny. Navíc tatínek se ztrácí, někdy nepoznává vnučku nebo odmítá jíst cokoliv jiného než polívku, vyžaduje pozornost ve dne v noci.
Alžběta se stydí za to, že kolikrát brečela vyčerpáním, třeba když tatínka našla v obýváku na zemi a musela ho pracně zvedat. „Když se nedaří, křičela jsem skoro do tmy: Proč to, Bože, děláš? Proč ho netrápíš míň?“ přiznává. Jenže reálně vidí, že tatínkova situace se nejspíš nezlepší. Mluví se o dlouhodobé rehabilitaci, ale výsledky jsou mizivé. Je mu sedmdesát osm, sám se z postele téměř nezvedne. A ona se bojí, že se jednoho dne hroutí úplně.
„Když jsem s ním, mám pocit, že zanedbávám vlastní děti a muže. Mám strach, aby mi manžel neutekl, už vidím, jak i on chřadne a je podrážděný. Přitom otec si zaslouží důstojný život, jen já tohle nestíhám,“ říká se slzami na krajíčku. Od několika známých slyšela, že by měla zkusit domov pro seniory, který je specializovaný na rehabilitační péči. Ale cítí se provinile, protože slíbila mamince, že se o tátu postará. „Říkala jsem si: Jsem přece jako ona. Jenže mně to nejde, jsem slabší, nebo nevím…“ vyčítá si.
Před pár týdny už musela přivolat sousedku, aby jí pomohla zvednout otce, který sklouzl z toaletní židle. To ji zlomilo. „Viděla jsem, že mám všude kolem plno starostí a nikde klid. Táta taky nemůže být šťastný, když má strach, že ho nechci. Ale to není pravda, jen prostě nedokážu sama zajistit péči, která mu patří,“ vysvětluje. Rozhodla se obrátit na několik domovů pro seniory. Zjistila, že některá taková zařízení dokážou nabídnout fyzioterapii, odbornou pomoc s hygienou a lékařskou dostupnost.
Teď stojí před volbou, kterou si nepřála. Chystá se tatínka převézt do domova, kde by měl nepřetržitou péči. „Připadám si jako zrádce, zrazuju vlastní rodinné principy. Ale jinak to nejde. Aspoň tam bude mít lidi, co mu odborně pomůžou s cvičením, a my ho budeme často navštěvovat,“ říká zlomeně. V hlavě slyší mamčin hlas, jak kdysi říkala, že rodina se neopouští. Ale realita je taková, že už má zničené nervy a i tatínek cítí, že věčně nemůže spoléhat jen na ni.
„Nechci, aby umíral někde sám. Budu ho navštěvovat, co to půjde. Jenže nejsem superhrdinka, nezvládám práci, domácnost, děti a na plný úvazek ochrnutého otce,“ svěřuje se Alžběta se slzami. Přesto doufá, že mu v domově bude lépe, i když ji píchne u srdce při pomyšlení, že ho odváží na cizí místo. Je to rozhodnutí, které nevyhlašuje vítěze, ale snad aspoň uleví oběma stranám.
