Článek
Vůně čerstvě namleté kávy, tlumené cinkání porcelánu a tichý šum rozhovorů – to byl můj každodenní vesmír. Šest dní v týdnu, osm hodin v kuse stojím za starým dubovým pultem v brněnské kavárně a nalévám lidem jejich dávku kofeinu. Jsem Klára, šestadvacetiletá baristka, která šetří každý dýško do obálky s nápisem „Můj sen“. Jednou si otevřu vlastní podnik. Učím se den co den: od latté artu přes komunikaci se zákazníky až po krizové situace.
Jedno úterní odpoledne se objevila ona – GastroQueen, food-blogerská celebrita s padesáti tisíci sledujících. Poznala jsem ji hned: dokonalý styl, luxusní kabelka, trochu povýšený úsměv. Objednala si flat white a kousek mrkvového dortu, všechno pečlivě fotila a nahlas vyrážela superlativy. Můj šéf, pan Novák, kolem ní kroužil jako satelit – pochvala od ní by pro nás znamenala raketu tržeb.
Když odešla, nechala štědré spropitné. Teprve při úklidu stolku jsem pod ubrousky objevila drobný kožený diář. Automaticky jsem ho uložila pod pult a čekala, že se pro něj vrátí.
Jenže zvědavost vyhrála. Otevřela jsem ho – hned na první stránce její jméno, nulová pochybnost. Nalistovala jsem dnešní datum a čekala slova, jež si před chvílí mumlala do telefonu. Místo toho jsem četla řádky, z nichž se mi sevřel žaludek:
„Další pseudo-výběrovka. Káva spálená, flat white jen mléčná břečka. Dort suchý jak poušť. Ale pár fotek s fejkovými superlativy získá lajky a majitel je mi vděčný. #Brno #KavárnaHrůzy #FakeItTillYouMakeIt“
O stránku dál osnova chystaného instagramového postu plného chvály na stejný podnik. Došlo mi: buduje si image na lži, vnucuje lidem iluzi dokonalosti a živí se tím, že nás „malé“ drží v napětí.
Dveře cinkly – GastroQueen byla zpátky. Beze slova zamířila k pultu.
„Nezůstal mi tu malý hnědý diář?“ cedila.
Vytáhla jsem ho. „Tenhle?“
Úleva v jejích očích vystřídala ostrý stín podezření. „Dívala ses do něj?“ přimhouřila se.
Setkala jsem se s jejím pohledem. „Ano. Četla jsem, co jste napsala o ‚kávě-břečce‘ a ‚snobské díře‘.“
Zbledla, maska dokonalosti se na okamžik rozpadla. Pak si nasadila ledový úsměv. „A co jako? Jsi jen baristka. Můj hlas má váhu, tvůj ne.“
„Váš hlas je lež,“ pronesla jsem, i když srdce bilo na poplach. „Živíte se tím, že klamete lidi a smějete se těm, kdo dřou poctivě.“
Zrudla. „Pozor na jazyk, holčičko. Jediným postem tě smažu z mapy – i tu vaši díru.“ Popadla diář a odkráčela.
Druhý den ráno se na jejím profilu objevila drtivá recenze: neurvalá baristka, nepitelná káva, dort jak cihelna. Komentáře se sypaly a google hodnocení padalo volným pádem. Pan Novák byl zoufalý. Hosté ubyli, někteří jen zvědavě nakukovali dovnitř.
Pak ale zasáhli naši stálí zákazníci – svědci hádky. Na sociálních sítích popsali pravou verzi příběhu. Sdíleli, že viděli jistou blogerku, jak vyhrožuje. Vlna podpory se rozlila internetem, lidé začali přicházet právě proto, aby nás podrželi. Během týdne jsme měli plněji než kdy dřív. GastroQueen příspěvek potichu smazala – ale její reputace už se lámala jako podmáčený dort.
Pan Novák mi nakonec podal ruku a poděkoval. Do obálky „Můj sen“ jsem přidala nový lístek: „Poctivost bolí, ale nakonec se vyplatí.“
Stačí jeden člověk, který se postaví lži – a ukáže se, že pravda má větší sílu než tisíce falešných lajků. Svoji kavárnu si jednou otevřu. A povede ji to jediné, na čem záleží: upřímnost.
