Článek
Když jsem si Karla brala, bylo mi šestadvacet. Měli jsme za sebou rok společného života a mně připadalo, že k sobě patříme – já pracovala jako recepční v malém hotelu, on byl obchodník, který se uměl otáčet. Po svatbě jsme se přestěhovali do většího bytu v centru jihočeského města, brzy se nám narodili dva synové, nejstarší dnes chodí na druhý stupeň a mladšímu ještě není osm.
Celé roky jsem si myslela, že žijeme obyčejný, ale spokojený rodinný život. Rozuměli jsme si, velké konflikty se nám vyhýbaly a Karel byl vždy dobrý táta. Nedostatkem jsme netrpěli, přestože jsme nežili v luxusu. Vypadalo to, že takhle šťastně přežijeme celý život.
Pak mi ale jednoho večera Karel klidně řekl, že někoho má. Nic nedramatizoval, pronesl to skoro jako konstatování: „Hano, víš, asi tě to šokuje, ale delší dobu mám vztah s jinou ženou. Rád bych se odstěhoval a poprosil o rozvod.“ Doslova mi vyrazil dech.
Nevěděla jsem, jestli se smát, brečet, nebo křičet, protože ještě hodinu předtím vypadal, jako by se nic nedělo. Můj svět se rozpadl. Napadlo mě, zda bych tu zradu nedokázala přejít – jestli by stačilo odpustit, aby zůstal s rodinou. Jenže on mě dorazil dalším přiznáním: „Tahle známost trvá skoro dva roky.“
Neuměla jsem si to představit. Dva roky? Jak je možné, že jsem nic nepoznala? Vůbec jsem netušila, že je nevěrný, netušila jsem, že by hledal něco mimo naši rodinu. Měla jsem pocity viny, že jsem tak zaslepená, že jsem si ničeho nevšimla, a současně jsem cítila strašnou zlobu. Asi týden jsem se ho zkoušela přesvědčit, aby zůstal.
Předkládala jsem argumenty: „Ublížíš dětem. Máme to spolu celé roky hezké, proč to ničit kvůli nějaké milence?“ Jenže on trval na svém. Tehdy si sbalil kufr a odešel. Aniž by se loučil s kluky.
Zmítala se ve mně beznaděj i zuřivost, ale největší bolest jsem měla kvůli dětem. Starší syn nevěřil, co se děje, a menší se pořád ptal, kdy se táta vrátí. Asi týden mi pomáhala má sestra, která přijela z jihu Moravy, abych nebyla v bytě sama. Potřebovala jsem klid, nakonec jsem si vzala volno z práce. Postupně jsem se naučila vstávat, zabalit dětem svačinu, odvézt je do školy a školky. Karel se choval strašně odtažitě, volali jsme si jen kvůli praktickým věcem o dětech. Bolelo to, ale pomalu jsem přestávala brečet každý večer.
A najednou, asi měsíc po svém útěku, zazvonil u dveří. „Hano, prosím, dej mi šanci,“ řekl mi, ještě než jsem stihla promluvit. Mluvil zmateně a kajícně, prý mu došlo, že ta žena není pro něj. Netuším, co se mezi nimi stalo, nejspíš zjistil, že soužití s milenkou má své stinné stránky. Stál přede mnou se svěšenou hlavou, s růží v jedné ruce a lahví vína v druhé. „Já chci domů, už navždy,“ řekl. Přiznávám, že jsem se neudržela a vyčetla mu všechno, co mi prošlo hlavou. Ale on jen tiše poslouchal a prosil, ať mu odpustím.
Nakonec jsem ho pustila dovnitř, kluci byli zrovna u rodičů, a já najednou nebyla schopná říct ne. Asi mi ho bylo líto, nebo jsem měla pocit, že nade mnou zvítězilo to staré „rodina musí držet pospolu“. Dovolila jsem mu, aby se hned druhý den přestěhoval zpátky. Děti z toho měly radost, já mnohem menší.
Zvenčí se zdá, že jsme zase normální rodina. Jenže v mém nitru se usadil takový jed, který nedokážu vysloveně spolknout. Stalo se to před několika měsíci a já jsem čím dál neklidnější. Pořád si představuju, že se milenky nevzdal úplně, že se třeba někde dál stýkají nebo si aspoň posílají zprávy.
Když mu cinkne telefon, zpozorním. On říká, že mě miluje a bude se snažit znovu získat mou důvěru. Jenže já se ptám: „Kdy? A jak?“ Protože se cítím prázdná. Ten týden po jeho odchodu byl pro mě šílený, ale paradoxně jsem se naučila s tou myšlenkou žít. Když se teď večer otočím k manželovi na posteli, nejsem si jistá, jestli ho ještě miluju. Mám pocit, že spíme vedle sebe jako dva cizinci.
Někdy mě napadá, že bylo lepší, když pryč zůstal, abych měla čas vybudovat si něco nového. Jindy si řeknu: „Děti mají tátu, aspoň pro ně je to fajn.“ Pak zas ležím v posteli a přehrávám si scénu, jak mi oznamuje, že už roky spí s jinou. Ta představa mě vždy vyděsí a rozzlobí zároveň.
Hodně lidí by asi řeklo, „Hano, jdi na terapii, nebo se rozveď.“ Ale rozvést se nechci jen tak zčistajasna, kvůli klukům. A terapie by musela být společná, on se sice tváří, že by nic nenamítal, ale taky to neprosazuje. „Přece to zvládneme sami, my dva,“ říká. Jenže, co když to my dva nezvládneme?
