Článek
Slíbily jsme si, že až najdeme ty pravé, prožijeme své velké dny společně. Netušila jsem, jak bolestně ten slib nakonec skončí.
Můj manžel Martin je klidný chlap z jižních Čech a chodili jsme spolu skoro tři roky, než mě požádal o ruku. Byla jsem šťastná a první myšlenka patřila Tereze: „Prosím tě, pomůžeš mi s přípravami, už se nemůžu dočkat, až se staneš mou pravou rukou na té nejkrásnější oslavě.“ Tereza jásala, jenže mezi tím popadla do náruče svého nového přítele – prý by u něčeho tak důležitého nesměl chybět.
Vysvětlila jsem, že to hodláme mít v úzkém kruhu a naprostém klidu. Bez vzdálených známých, bez kamarádů, které jsme viděli párkrát v životě, a bohužel i bez jejich partnerů, které ani neznáme. Tereza si to nechala vysvětlit, ale viděla jsem na ní, že ji to štve. Jenže to ještě bylo to nejmenší.
V den svatby vládla uvolněná atmosféra. Na malém zámku poblíž Benešova jsme měli pronajatou komorní kapli, pak krátké focení v růžové zahradě. Rodiče byli nadšení, Martin se usmíval a Tereza překvapivě dorazila sama, jak jsem si přála. Měla šaty těsně pod zadek a velký výstřih, což mě trochu zarazilo, ale připisovala jsem to tomu, že si vždycky potrpí na extravagantní styl. Chvíli po obřadu jsem ale viděla, jak se kolem Martina motá a šeptá mu něco do ucha. Bylo mi to divné, ale bylo tolik povinností a focení, že jsem to nechala plavat.
Po krátkém obědě se Martin někam ztratil. Nejdřív jsem myslela, že šel na vzduch nebo se převléct, ale pak jsem ho zahlédla s Terezou za rohem v zahradním altánu. Seděla dost blízko a měla ruku na jeho paži. Když mě zpozorovala, cukla s sebou. Martin měl zvláštní výraz a řekl mi: „Tvoje kamarádka je fakt… energická. Prý by mi ukázala, jak vypadá svatební noc se zkušenou ženou.“
Zůstala jsem stát, jako by mě někdo přetáhl po hlavě. Netušila jsem, že Tereza dokáže zajít tak daleko. Jenže ona se jen zaculila a pokrčila rameny: „Ale no tak, proč by se tu člověk nepobavil?“ Martin vypadal na rozpacích, a tak jsem Terezu požádala, ať se laskavě krotí, že je to moje svatba a že nechápu, co to do ní vjelo. Nejhorší bylo, že to nebylo jediné pokusné „nakročení“ k Martinovi. Celý zbytek dne mu říkala dvojsmyslné poznámky a já jen doufala, že nikdo z hostů nic nepostřehl. Nakonec se Tereza sebrala a zmizela z oslavy dřív, než se podávala svatební večeře.
Zatímco Martin se mnou trpělivě promlouval a ujišťoval mě, že se nemám ničeho bát, já seděla s pocitem, že se mi hroutí celé kamarádství. Pořád jsem si říkala: „Je to jen nedorozumění, tohle přece Tereza nemyslela vážně.“ Jenže druhý den jsem zjistila, že vážné to bylo. Napsala mi, že jsem si vždycky brala všechno, co chtěla, že jsem na svatbě nechtěla jejího partnera a že si prý Martin zaslouží lepší zábavu než mlčenlivou nevěstu. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Odpověděla jsem jí, že je to ode mě sbohem, a ať si o mně myslí, co chce.
Od té doby o Tereze neslýchám nic. Občas se ke mně donesou nějaké klepy od známých, že je to pořád divoška, a já se akorát otřesu. Mrzí mě ztráta dlouholetého přátelství, ale nedokážu pochopit, proč by mi kamarádka, která mě zná od dětství, chtěla zničit můj nejšťastnější den. Určitě to souvisí s jejím věčným skákáním z náruče do náruče a touhou potvrdit si, že na ni každý chlap letí. Nikdy by mě ale nenapadlo, že dokáže sáhnout i po tom mém, a ještě tak provokativně.
Kdybych tušila, že takhle dopadneme, asi bych si nikdy neslíbila, že si budeme navzájem svědčit. Vždycky jsme si říkaly, že jsme „sestry navždy“. Jenže dnes už vím, že sestra by mi nikdy neudělala něco tak bolestného.
Někdy mi je to líto, někdy jsem ráda, že jsem tuhle lekci dostala dřív, než mi mohla nadělat daleko větší škody. Martin mě utěšuje, že teď už nás nic nerozdělí, a já tomu věřím. Občas se mi přesto stýská po starých časech. Jenže přátelství, které zradí v tak zásadní chvíli, asi nikdy nebylo doopravdy pevné.
Pořád si kladu otázku, jestli mám Tereze napsat, aby mi vysvětlila, proč to udělala. Jenže radši zůstávám v klidu a soustředím se na své nové manželství. Je mi z toho těžko, ale možná to tak mělo být. Nemám sílu dál se trápit.
Nikdy bych nevěřila, že jedna povedená svatba může vykopat hrob dlouholetému kamarádství.
Chci se aspoň vypsat a slyšet, že nejsem ta zlá, která si nepřála na svatbě kamarádčina partnera nebo která ji odsunula na druhou kolej. Nejsem svatá, ale připadá mi, že Tereza překročila všechny myslitelné hranice.
