Nejpodivnější bitva v dějinách Austrálie, kterou armáda ostudně „prohrála“ s 20 000 emu

Obřích, pštrosům podobných běžců, kteří dosahují výšky až 180 cm a uhánějí rychlostí přes 45 km/h Pro místní obyvatele jsou tito nezvaní vetřelci hotovou pohromou: pomocí mohutných pařátů drancují pole, požírají a udupou úrodu, boří oplocení a jejich dílem zkázy pak na farmy proudí další škůdci, zejména přemnožení králíci. Velká emu válka – jak Australané s hořkým humorem později nazvou následující události – právě začíná.

Pro farmáře zpustošeného kraje jde o poslední ránu osudu. Mnozí z nich jsou váleční veteráni z první světové války, kterým vláda po návratu poskytla půdu k hospodaření v odlehlých končinách. Místo klidného živobytí je ale čekalo strádání: neúrodná půda, sucho a dopady Velké hospodářské krize je dohnaly na pokraj bankrotu.

Když už se chystají sklidit alespoň skromnou úrodu pšenice, přivalí se nové nebezpečí – emuové. Tito do té doby chránění ptáci byli nedávno překlasifikováni na škodnou a jejich přemnožení přerostlo v kalamitu. Zoufalí osadníci zprvu berou řešení do vlastních rukou: vláda vypisuje odměny za zastřelené emuy, a tak se místní pouštějí do lovu na vlastní pěs.

Umírají stovky ptáků – střelbou i primitivními metodami, když dochází munice a farmáři neváhají najíždět náklaďáky do hejn a mlátit emuy palicemi. Jenže tohle partyzánské snažení je jen kapkou v moři. Emuů je příliš mnoho, náboje i síly docházejí a opeření nájezdníci si dál nerušeně cpou břicha pšenicí.

Na pokraji zoufalství se farmáři obracejí na federální vládu. V zoufalých dopisech a peticích žádají jediné: vojenský zásah. Veteráni dobře vědí, jakou paseku dokáže nadělat kulomet – vždyť mnozí z nich zažili kulometnou palbu na evropských bojištích. Teď chtějí tuto ničivou sílu obrátit proti „těm zatraceným emuům“, kteří je připravují o obživu. Kanonáda z kulometů namířená do hustých hejn podle nich dokáže emuy rozprášit jednou provždy. Je to drastické řešení, ale zdá se být jediné možné.

Kupodivu politikové na volání farmářů reagovali. Ministr obrany Sir George Pearce si uvědomuje, že musí jednat – a možná cítí i příležitost ukázat voličům akceschopnost vlády v těžkých časech. Když na přelomu října a listopadu 1932 dorazí do Canberry delegace rozhořčených farmářů, Pearce přikývne: armáda zasáhne. Má to ale háček.

Vojenští experti trvají na tom, že kulomety mohou obsluhovat jen vycvičení vojáci. A tak ministr klade podmínky: federální vláda poskytne zbraně a střelivo, ale náklady si musí Západní Austrálie a farmáři uhradit sami – palivo, dopravu vojáků i stravu a ubytování jednotky. Farmáři souhlasí, i kdyby měli vojáky živit pšenicí, kterou ještě nesnědli emuové.

Pearce tedy vydává rozkaz k neobvyklé vojenské operaci. Do boje s obřími ptáky je vyslána nevelká jednotka ze 7. baterie Královského australského dělostřelectva, které bude velet major G. P. W. Meredith, zkušený důstojník a veterán z Velké války.

K ruce dostane pouhé dva vojíny – desátníka McMurraye a střelce O’Hallorana – zato však výzbroj budící respekt: dva lehké kulomety Lewis z první světové války a zásobu 10 000 nábojů. K dispozici mají i jeden nákladní automobil. Celá operace má být oficiálně cvičením střelby pro vojáky a současně propagandistickou vzpruhou – vláda chce světu ukázat, že se nebojí ani tak bizarního nepřítele, jako jsou přerostlé slepice.

Na místo určení v pšeničném pásu Západní Austrálie doráží vojenská výprava začátkem listopadu. Vojáci se spojí s farmáři v okolí městečka Campion a společně spřádají plány na okamžitý útok. Ještě před zahájením akce dorazí za jednotkou filmový štáb společnosti Fox Movietone – vláda hodlá triumfální tažení proti „škodné“ zdokumentovat na kameru.

Vojáci pózují s kulomety, velitel Meredith se sebevědomě usmívá. Nikdo nepochybuje, že tahle podivná válka bude krátká a vítězná. „Bude to brnkačka,“ zaznívá mezi farmáři i vojáky. Vždyť co zmůže hloupý pták proti dávce z kulometu? Stačí najít dostatečně velké hejno, stisknout spoušť – a je po problému. S tímto přesvědčením vyrážejí vojáci vstříc nepříteli.

Dne 2. listopadu 1932 se rozjíždí operace EMU. Hned první den hlídka narazí na menší skupinku asi padesáti emuů na kraji farmy. Meredith nařizuje rozvinout kulomety a zahájit palbu. Jenže emuové vycítí nebezpečí – drží si odstup právě za hranicí dostřelu. Vojáci tedy s pomocí osadníků zkusí ptáky nahnat do léčky: z několika stran se k nim přibližují, aby je vehnali před hlaveň kulometu. V tu chvíli ptáci jakoby zpanikaří a dávají se na zběsilý úprk. „Pal!“ zahřmí rozkaz a kulomet chrlí olovo do oblaku prachu.

Vojáci pálí první dávku naslepo, ale než dým rozptýlí, hejno je tatam. Kulka snad zasáhla jen pár opozdilců. Meredith zuří – první střet nepřinesl nic než zvířený prach a prchající emu. Ještě téhož dne odpoledne jednotka překvapí další menší hejno a tentokrát padne možná tucet ptáků. Ani to však zdaleka neodpovídá očekávanému masakru.

Major Meredith chápe, že podcenil protivníka. Rozhodne se proto změnit taktiku a zasadit emuům drtivý úder za úsvitu, kdy jsou nejklidnější. 4. listopadu časně ráno rozestaví své dva kulomety u jednoho z oblíbených napajedel, kam ptáci chodí pít. Mlha se válí u země a vojáci slyší dusot stovek nohou: zrakům se jim blíží mohutné hejno – možná tisícovka emuů – a nic netušící ptáci míří přímo do nastražené léčky.

Vojáci v zákopech mají prst na spoušti a zatajený dech. Jakmile se první desítky emuů dostanou na ideální dostřel, Meredith zašeptá: „Teď!“ Rat-tat-tat! Kulometná palba rozčísne ranní ticho a první řada velkých ptáků padá k zemi. Za pár vteřin však přichází zkřípění a ticho – kulomet se zasekl!

Zbraň přestává střílet po necelé minutě a hejno se mezitím probírá ze šoku. Desítky ptáků zděšeně prchají do všech stran, než se střelci podaří závadu odstranit. Zmizí v křoviskách dřív, než je stihne zasáhnout další salva. Všude je zmatek – vojáci pálí z druhého kulometu, ale ptáci se rozptýlili na příliš velkém prostoru. Když se prach usadí, u napajedla leží jen asi tucet mrtvých emuů. Zbytek hejna je pryč a major Meredith zůstává stát s pusou otevřenou. Tohle nečekal nikdo.

Na bojišti zavládne ohromení. Udivení vojáci začínají chápat, že jejich nepřítel není tak bezbranný, jak vypadá. Stačila chvilka a obávaná zbraň selhala – zatímco „hloupí ptáci“ bleskově využili příležitosti k úniku. Farmáři, kteří akci přihlíželi, jen nevěřícně kroutí hlavami. Místo triumfálního masakru viděli naprosté fiasko. Někteří si neodpustí trpké úsměvy.

Nepovedená akce u napajedla je teprve začátkem série dalších trapných nezdarů. V následujících dnech se Meredith a jeho muži snaží zahnat ostudu novými útoky. Přesouvají se dále na jih, kde mají být emuové údajně klidnější a méně plaší. Jenže ptáci jako by byli pokaždé o krok napřed. Vojáci pořádají nekonečné honičky po kopcích a pláních: číhají u dalších napajedel, pořádají přepadové výpady z pohyblivé kolony a prohledávají křovinatý terén křížem krážem.

Výsledek? Emuové se nenechají překvapit – jakmile zaslechnou motor nebo zahlédnou blížící se uniformy, berou do zaječích. Občas některý padne, ale většina vždy uteče mimo dostřel. Ze slibované bleskové války se stává nekonečné pronásledování přízraku v buši.

Velitel Meredith začíná tušit nepříjemnou pravdu: podcenili inteligenci i schopnosti svého protivníka. „Rozhodně dokázali, že nejsou tak hloupí, jak jsme si mysleli,“ přiznává jeden z vyčerpaných vojáků novinářům, kteří s pobavením sledují celé tažení. „Každá skupina má svého vůdce – vždy je jím velký černý pták, který stojí na stráži, zatímco se ostatní krmí. Jakmile jen něco zasmrdí průšvihem, okamžitě hejno zalarmuje a všichni začnou zběsile prchat.“

Tohle svědectví rekruta, udiveného taktiku ptáků, se brzy objeví v tisku. Média popisují emuy jako lstivé partyzány, kteří dokonale znají terén a dokáží přelstít těžkopádné vojáky. Jak trefně shrne jeden australský ornitolog: „Sny kulometčíků o palbě do hustých šiků emuů se rychle rozplynuly. Emuí velení zjevně nařídilo guerrillovou taktiku – jejich neforemná armáda se rozštěpila do nesčetných malých jednotek, čímž dokonale znehodnotila nasazenou vojenskou techniku. Zdrcené polní jednotce nezbylo než se po měsíci stáhnout…“.

Vojáci zatím zoufale zkoušejí cokoliv, co by zvrátilo průběh této kuriózní války. Meredith v návalu frustrace vymyslí zoufalý plán: namontovat kulomet na korbu náklaďáku. Když ptáci utíkají před pěšími vojáky, možná je dostihne rychlé auto s kulometčíkem na palubě. Řekne – udělá. Drsná čtyřkolka s řvoucím motorem se rozjede po prašné planině za hejnem emuů. Kulometčíka na korbě bičují větve a vířící písek. „Jeď blíž! Přidej!“ křičí střelec na řidiče, zatímco se snaží udržet těžkou zbraň namířenou na prchající cíl.

Jenže emuové běží překvapivě rychle – v členitém terénu jsou obratnější než pronásledující vůz. Náklaďák poskakuje po hrbolaté pláni a kulomet nadskakuje, až střelci drkotají zuby. Nakonec to dopadne fiaskem: auto nedokáže ptáky dostihnout a otřesy jsou tak silné, že není možné přesně mířit ani střílet. Kulometčík nakonec vystřílí několik dávek do prázdna, ale emuům se ani nepřiblíží. Tahle groteskní honička jen symbolicky dokreslí zoufalství armádní mise.

Během prvního týdne „emu války“ australská jednotka vystřílí kolem 2 500 nábojů, ale výsledky jsou tristní. Podle některých zdrojů padlo jen okolo 50 ptáků, podle nejoptimističtějších odhadů nanejvýš 200 – tato vyšší čísla ovšem rozšiřovali spíše zahanbení farmáři, aby armádu uchlácholili. Ať tak či onak, na jednoho mrtvého emua připadají desítky střel. „Našim mužům se naštěstí nic nestalo – utrpěla jen naše hrdost,“ píše major Meredith v jednom z hlášení, čímž jen potvrzuje rostoucí blamáž celé akce.

8. listopadu 1932 – necelý týden od zahájení operace – už o válečném tažení proti emuům ví celé okolí. Ba co víc, zprávy o podivné válce se dostávají do celostátních novin. Místní tisk nešetří sarkasmem: australská armáda prý vyhlásila válku ptákům – a prohrává na plné čáře.

Komentáře si utahují z neschopnosti vojáků poradit si s „opeřenými bandity“. Když se donese do Canberry, že navzdory tisícům vystřílených kulek zahynulo jen zanedbatelné množství emuů, začíná téma Velké emu války rezonovat i v nejvyšších kruzích. V parlamentu to rozpoutá pořádné pozdvižení: opozice si tropí žerty na účet vlády, že zatáhla zemi do „války, kterou ani nedokáže vyhrát“.

Jeden z poslanců, Rowland James z Newcastlu, dokonce v rámci interpelací sžíravě navrhne, zda neplánují razit medaile pro odvážné veterány války proti emuům. Posměšky míří i na ministra obrany Pearce – v senátu si vyslouží přezdívku „ministr emu války“. Kabinet premiéra Josepha Lyonse rázem čelí nepříjemné ostudě a musí reagovat.

Téhož dne, 8. listopadu, vydává vláda pokyn akci okamžitě ukončit. Vojáci mají kulomety složit a stáhnout se z oblasti – oficiálně proto, že „armáda má důležitější úkoly“. Neoficiálně však všichni vědí, že důvodem je mezinárodní blamáž, jakou Austrálie nezažila. Tiše se doufá, že stažení jednotky alespoň ututlá nejhorší ostudu dřív, než se zprávy roznesou dál.

Major Meredith tedy přerušuje boje a se sklopenou hlavou zahajuje ústup. K 10. listopadu jsou kulomety naloženy na vlak zpět do kasáren. Na bojišti zůstává status quo: rozprášená hejna emuů se znovu srocují a s chutí se vracejí na pšeničná pole, jako by slavila své vítězství.

Australská veřejnost sleduje celou epizodu s nevěřícným úžasem. Ještě nikdy se nestalo, aby armáda oficiálně vytáhla do boje proti zvířatům, a navíc s tak ubohým výsledkem. Mnozí se zlobí, že vláda mrhala penězi a zdroji uprostřed hospodářské krize na tak absurdní podnik. Jiní – včetně samotných farmářů – si ale neodpustí škodolibý smích.

V novinách se objevují karikatury vojáků prchajících před hejnem emu s útočnými puškami v křídlech. Komentátoři navrhují povýšit emuy do hodnosti polních maršálů a s gustem citují farmáře, kteří v zastřelených ptácích nacházeli několik kulek – důkaz, že emu dokáže ustát i zásah, který by člověka dávno zabil. Celá země má rázem novou senzaci: „Velká emu válka“. Toto posměšné označení pro tragikomické tažení se ujme natolik, že se zapíše do dějin – a dodnes budí pousmání i údiv.

Farmáři v pšeničném pásu však důvod k smíchu nemají. Úroda mizí před očima, emuové – jichž jen menší část utrpěla újmu – pokračují v nájezdech na pole. Horké léto a sucha dál vyhánějí další a další houfy ptáků z vnitrozemí směrem k farmám, kde nacházejí potravu a vodu. Zoufalí zemědělci proto znovu klepou na dveře úřadů: „Ti zatracení emuové jsou zpátky. Pomozte nám, nebo přijdeme na mizinu!“

Volají po tom, aby armáda obnovila akci a dotáhla, co na podzim nezvládla. Přes počáteční neochotu (a stud) nakonec ministr Pearce tlakům ustoupí. Úroda je skutečně ohrožena zkázu a západoaustralský premiér James Mitchell naléhavě žádá federální vládu o nový zásah. Canberra tedy s jistou nechutí dává zelenou druhému kolu války s emuy.

13. listopadu 1932 se major Meredith se svou jednotkou potajmu vrací na bojiště v okolí Campionu. Tentokrát se kolem toho nedělá velká publicita – vláda poučená výsměchem nechce budit pozornost. V tisku se objeví jen suché konstatování, že vojáci budou farmářům opět asistovat v „hubení škodné“.

Meredith tentokrát postupuje obezřetněji a také štěstí mu zprvu přeje. Během prvních dvou dnů obnovené akce padne asi 40 emuů. V porovnání s předchozím fiaskem je to solidní skóre. Vojáci nyní operují metodicky, systematicky vyhledávají menší skupiny ptáků a snaží se je překvapit. Zdá se, že tentokrát by přece jen mohli slavít úspěch.

Jenže třetí den se vše vrátí do starých kolejí. 15. listopad přinese opět bídu a zmar: kulomet se znovu porouchá a než ho mechanik dá dohromady, emuové jsou v trapu. Přibývají problémy – ptáci jsou dál ostražití a po několika dnech lovu se opět rozptýlí po menších skupinkách. Přesto Meredith vytrvá celý zbytek listopadu a začátek prosince.

Jeho jednotka pročesává region, spí v poušti, ve dne v noci slídí po kořisti. Sem tam se podaří zastihnout hlouček ptáků a poslat několik z nich k zemi. Postupně, krok za krokem, čísla zastřelených emuů rostou. Do konce listopadu hlásí vojáci stovku zabitých emuů týdně. Už to nevypadá tak beznadějně – jenže do původních dvaceti tisíc daleko.

Australské velení začíná být netrpělivé. Blíží se Vánoce a armáda rozhodně nestojí o to, aby se „emu válka“ táhla i do nového roku. 2. prosince 1932 přichází z Canberry jasný rozkaz: do deseti dnů ukončit operaci, ať to stojí, co to stojí. Meredith se tedy ještě jednou hecne k závěrečnému finiši.

Palba z kulometů duní každý den a vojáci sbírají mrtvé emuy, aby vykázali co nejlepší výsledky. Opeření nepřátelé však jako by neměli konce. Za každého padlého ptáka jako by nastoupil další. Meredith přesto nepovoluje – on sám moc dobře ví, že tohle je jeho poslední šance odvrátit úplnou ostudu.

Dne 10. prosince 1932 střelba konečně utichá. Po 38 dnech bojů je konec – Velká válka s emuy oficiálně končí. Major Meredith odesílá na velitelství závěrečnou zprávu a bilance je neúprosná: podle armádního hlášení bylo zastřeleno 986 emuů a vojáci při tom spotřebovali okolo 10 000 nábojů. To dává přesně 10 vystřelených kulek na jednoho zabitého ptáka.

Meredith dokonce optimisticky odhaduje, že dalších až 2 500 emuů mohlo zemřít později na zranění – tato čísla jsou ale historiky přijímána s velkou rezervou a považována za přehnaná. Jisté je, že drtivá většina z původních 20 000 emuů přežila a dál se vesele pohybuje po kraji. Navzdory veškeré snaze armády zůstává dopad na celkovou populaci zanedbatelný. Australská vláda tedy může stěží mluvit o úspěchu – spíš naopak. Opeření vetřelci unikli zkáze a mohou slavit nečekané vítězství. „Nahlas to nikdo neřekl, ale opeřenci vyhráli na celé čáře,“ glosuje suchě jeden novinář.

Zdroje:

https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/14443050609388083

https://zoom.iprima.cz/historie/valka-s-emuy-206389

https://www.dotyk.cz/magazin/valky-s-emuy-30000110.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Emu_War