Článek
Když jsem poznal Terezu, byla to ta nejvíc pohodová holka, kterou jsem kdy potkal. Známost na vodáckém táboře, dva roky chození, malá svatba a stěhování do bytu po babičce. Znáte to: trochu jsme to opravili, vyměnili okna, vymalovali, těšili jsme se na společnou budoucnost.
„Jsi moje parťačka, s tebou to zvládneme,“ říkal jsem jí pár dnů před svatbou. Ona se jen usmívala, nosila trička s nápisem „Žádné drama, jen klid“ a mně se líbilo, jak s nadšením zvládá i náročné akce. Začali jsme probírat myšlenku rodiny a netrvalo dlouho, otěhotněla. Byl jsem přesvědčený, že bude skvělou mámou a pořád zůstane tou fajn holkou, co se mnou podniká výlety a nezkazí žádnou legraci.
Těhotenství bylo rizikové, dokonce ji na pár týdnů poslali ležet do nemocnice. O to víc jsem se snažil, abychom měli všechno připravené a aby se cítila v bezpečí. Nakonec se nám narodila rozkošná dcera. Najednou se ale Tereza změnila. Nejdřív jsem to nechápal, myslel jsem, že je to jen únava z nevyspání, hormony nebo strach, jestli péči o malou zvládne. Jenže čím víc dnů ubíhalo, tím jsem měl větší pocit, že vlastně sotva dorazím domů, čelím výbuchu emocí: pláči, vzteku nebo nekonečným výčitkám.
„Ty netušíš, jaké to je být celé dny zavřená s malou?“ křičela na mě, když jsem z práce přišel o dvacet minut později. Začal jsem se cítit jako cizinec ve vlastním bytě, radši jsem se později vracel nebo se zdržoval v autě, jen abych se psychicky připravil na to, co se doma zase stane.
Občas mi dcera připadá jako jediné sluníčko v bytě – navzdory tomu, že křičí, brečí, někdy se jí nechce spát. Tereza se s ní dřív dokázala radovat, teď spíš jen padá únavou a komentuje, jak je to všechno nanic. Když se zeptám, jak bych mohl pomoct, získám pohled „to máš vědět sám“.
Víkendy jsem se snažil vyplnit nějakým výletem nebo jen procházkou, abychom vypadli na čerstvý vzduch. „Ne, do žádného lesa nejdu, malou tam akorát ofoukne a co potom?“ Tuhle větu jsem slyšel několikrát. A stejně tak padlo „nevím, co furt vymýšlíš, když já jsem úplně hotová.“ Anebo „měl jsi zůstat svobodný, tak sis neměl pořizovat rodinu.“
Poslední kapkou bylo, když jsem jednou řekl, že „už fakt nemůžu“ a jestli by nemohla aspoň jednou uvařit něco normálního, abych nemusel řešit jídlo po večerech sám. Strhla se taková hádka, že jsem se radši otočil a šel spát na gauč do obýváku.
Zpětně si říkám, jestli jsme do toho rodičovství nevletěli moc naivně. Jsme sami na opatrování malé, naši bydlí daleko, kamarády Tereza odstřihla, prý nemá chuť s nikým se vidět, „co když jim bude brečet dítě do ucha?“ A já chodím do práce, abych utáhl hypotéku a všechno to kolem. Někdy si představuju, jak přijdu domů a tam se na mě těší zase ta stará, usměvavá Tereza. Cítím ale, že se ta propast mezi námi zvětšuje.
Nechci ji vinit, že je špatnou mámou, to vůbec ne. O malou se stará s maximální pečlivostí, ale přitom si stěžuje na každou drobnost, která se pokazí nebo nedaří. „Nemám se s kým poradit, ty mi nerozumíš, všechno je těžké…“ zní mi v hlavě, když usínám. A já netuším, jestli se máme obrátit na nějakou poradnu nebo si to prostě „sedne“, až bude dcera větší.
Nebo se radši vykašlat na trpělivost a začít řešit, že tohle nebyl náš původní sen o rodině? V hlavě se mi honí i temnější scénáře: „Co když se to nezmění a já takhle budu nešťastný dalších dvacet let?“ Jenže bojím se i slova rozvod, malá dcerka by to odnesla nejvíc. Je tu ještě naděje, že Tereza znovu najde své staré já, a já budu zase cítit, že se z práce těším domů..
