Článek
Teprve nedávno utichla děla druhé světové války a všude kolem byly cítit sutiny a hlad. Elke se narodila v listopadu 1940 v Berlíně do doby, kdy noční ticho města protínaly sirény a země se chvěla výbuchy.
Její otec, luterský pastor a šlechtic baron Peter von Schletz, se snažil udržet rodinu v bezpečí a při životě. Když nacistické Německo začalo prohrávat, vzal svou ženu Renatu a maličkou dceru pryč z bombardovaného Berlína. V roce 1942 byli evakuováni do zapadlé bavorské vesnice u Erlangenu. Tam, daleko od velkoměsta, prožila Elke další roky života. Už bez války, ale v bídě poražené země.
Po válce zůstali v Bavorsku natrvalo. Peněz neměli nazbyt – farářský plat otce stěží pokryl jídlo. Přesto rodiče dbali na Elčino vzdělání: zapsali ji na prestižní gymnázium a vedli ji ke studiu jazyků.
Doma se mluvilo o víře, o hodnotách a také o šlechtické cti – otec totiž pocházel ze starého rodu a titul barona zdědila i malá Elke. Šlechtický původ však v poválečné chudobě mnoho neznamenal. Holčička z Berlína si hrála na dvoře mezi slepicemi a běhala po rozbořených statcích stejně jako ostatní venkovské děti.
Když v roce 1954 otec náhle zemřel, zůstala čtrnáctiletá dívka s maminkou úplně samy. Ten mrazivý den u hrobu v Erlangenu byl pro Elke bodem zlomu – v tichosti tam pohřbila nejen milovaného tátu, ale i tu bezstarostnou část sebe. Dětství skončilo.
Ještě téhož roku musela dospět. Odjela do Anglie jako au-pair, aby si vydělala na živobytí. V cizí zemi se starala o děti bohatých rodin, zatímco sama byla ještě dítětem. Učila se anglicky, po nocích seděla pilovala angličtinu k dokonalosti a vstřebávala nový svět.
Osamělá šestnáctka v cizím Londýně. Každé ráno připomnělo, že domov je daleko a návrat nejistý. Přesto se nevzdala. Zdokonalila se v jazyce natolik, že snila o kariéře tlumočnice při OSN. Ovládla nakonec sedm řečí – kromě němčiny a angličtiny také italštinu, francouzštinu a další jazyky. Jenže život pro ni nachystal jinou dráhu, než je překladatelský pult v ženevském paláci.
Jedno italské léto roku 1958 se všechno změnilo. Osmnáctiletá Elke jela s matkou na vytouženou dovolenou k moři, možná poslední společnou. Chtěly si odpočinout od všedních starostí. Na pláži v Toskánsku však kdosi pořádal místní soutěž krásy – a plachá německá dívka se nečekaně stala Miss Viareggio.
Měla v sobě svěží půvab a přirozenost, které nešlo odolat. Zahlédl ji tam slavný režisér Vittorio De Sica a okamžitě poznal talent. A Elke, která dosud znala jen život služebné a studentky, najednou držela v ruce nabídku na filmový debut.
Tou první rolí byla malá komedie Uomini e nobiluomini (1959), v níž si zahrála po boku samotného De Siky. Kvůli zahraniční kariéře zkrátila své německé příjmení Schletz na prosté „Sommer“ – léto.
Jako by tím stvrdila nový začátek. Následovaly další drobné úlohy v Itálii i rodném Německu. Už v 19 letech byla filmovou hvězdičkou známou v Evropě. Roku 1962, kdy se poprvé zúčastnila festivalu v Cannes a oslavila 21. narozeniny na riviéře, se z ní stala skutečná mezinárodní celebrita.
Fotografové ji milovali – dlouhonohá blondýnka s vysokým účesem a smyslně našpulenými rty se skvěle vyjímala na titulních stranách časopisů. Vystupovala ve světoznámých televizních show, pózovala na honosných večírcích a brzy se objevily i nabídky z Hollywoodu.
Za Atlantikem právě začaly letět „exotické“ evropské krásky a Elke Sommerová se dokonale hodila do představ producentů. Přestěhovala se do Los Angeles a učila se hrát po americku.
Zpočátku na ni koukali spíš jako na „dekoraci“, ale brzy je překvapila svým talentem. Uměla být neodolatelně svůdná i pobaveně ironická. Ta kombinace zaujala tvůrce filmů: už první americký snímek The Victors (1963) ji představil coby nevinně vyhlížející Němku, která dovede ukořistit srdce amerického vojáka.
A hned další rok přichází průlom: režisér Blake Edwards ji obsadil do komedie Komisař Clouseau na stopě (1964) po bok Petera Sellerse. Ztvárnila v ní půvabnou a podezřele „nevinnou“ služebnou Marii Gambrelliovou – a rázem si ji zapamatoval celý svět.
Nebylo divu. V jedné památné scéně se ocitla se Sellersem nahá v nudistickém kempu, zahalená jen strategicky umístěnou kyticí – a fotografie z toho natáčení obletěly noviny. Komisař Clouseau na stopě se stal hitem a z Elke učinil mezinárodní sex-symbol.
Ještě předtím však stihla zazářit v jiném žánru. V létě 1964 se vrátila do Evropy, aby přijala lákavou roli v dobrodružném westernu podle Karla Maye. Zahrála si Annie – odvážnou dívku s kolty proklatě nízko – ve filmu Mezi supy (Unter Geiern) po boku legendárního Vinnetoua.
Vinnetouovky byly tehdy populární po celém světě a obzvlášť v socialistickém bloku. V Československu se mayovky těšily nesmírné oblibě – pro mnoho dětí to bylo první setkání s romantickým Divokým západem, barevným světem indiánů a banditů daleko od šedé reality všedních dnů.
A právě „krásná Annie“ v podání Elke Sommerové se stala jednou z idolů tehdejší československé mládeže. Když Mezi supy dorazilo do kin, hlediště praskala ve švech. Blonďatá herečka tehdy možná netušila, že si získala fanoušky i za železnou oponou. Ona sama mezitím mířila zpět do Hollywoodu – čekaly tam na ni ceny a sláva.
Její kariéra v Americe nyní strmě stoupala. Za roli ve filmu The Prize (1963) s Paulem Newmanem získala Zlatý glóbus pro objev roku. Následovala smršť dalších velkých nabídek: během pár let natočila filmy s hvězdami jako Bob Hope, James Garner, Dean Martin či Glenn Ford. Byla na vrcholu.
Její andělská tvář a bezprostřední šarm zdobily obálky časopisů po celém světě. Fotografové ji milovali a ona se nebála využít image smyslné rebelky. Dvakrát se objevila v časopise Playboy (září 1964 a prosinec 1967) – vždy v odvážné, ale vkusné sérii fotografií.
Tím definitivně potvrdila svou pověst sexbomby 60. let. Stala se ztělesněním tehdejší doby, kdy se krásné ženy na plátně obdivovaly jako bohyně a filmový průmysl je chtěl mít na každém večírku. Elke Sommerová však pod slupkou slávy nosila i své stíny. To, co se nepsalo v časopisech, byl její vnitřní boj – a bolest pečlivě ukrytá za dokonalým úsměvem.
Elke Sommer a Adriano Celentano ve scéně z italské hudební komedie I ragazzi del juke-box (1959). Pro oba to byla jedna z raných rolí, která jim pomohla nastartovat budoucí hvězdné kariéry.
Krátce po příjezdu do Hollywoodu, v roce 1964, se Elke zamilovala a provdala. Jejím manželem se stal americký spisovatel a novinář Joe Hyams, elegantní muž z filmových kruhů. Byli krásný pár – on pohledný intelektuál, ona oslnivá herečka.
Vzali se v Las Vegas a na hollywoodských večírcích působili jako zosobnění snu o „princi a princezně“. Jen jediné jim ke štěstí chybělo: dítě. Elke toužila stát se matkou, ale osud jí postavil do cesty kruté překážky. Během manželství třikrát otěhotněla a třikrát o miminko přišla.
První potrat ji potkal přímo uprostřed natáčení – při filmu The Money Trap (1965) náhle musela odjet z placu do nemocnice. Tisk tehdy nic netušil; později se proslýchalo, že úmrtí nenarozeného dítěte nesla herečka velmi těžce. Ty další dva samovolné potraty už s Joem tajili před světem úplně. Jakou cenu má sláva, když nemůžete naplnit své největší přání?
Možná i proto začala v 70. letech zpomalovat. Když v Hollywoodu postupně přestávaly chodit velké nabídky, nehroutila se z toho. Ostatně nikdy nezpychla – uvnitř zůstávala skromnou dívkou, která pamatuje bídu. Přijala role v evropských filmech, často dobrodružných či hororových.
U kritiky zabodovala dvěma gotickými horory italského režiséra Maria Bavy, v nichž dokázala, že umí hrát cokoliv. Začala zpívat a malovat obrazy, snad jako terapii. Její barevné výjevy ovlivněné stylem Marca Chagalla dokonce putovaly na výstavy po galeriích. Vkládala do nich všechny emoce, které navenek příliš neukazovala.
Během let se proměnila z naivní dívenky v dámu. Kolem čtyřicítky už to nebyla ta populární playboy girl s nakadeřenými vlasy, ale zralá žena s hlubokýma očima, v nichž se zrcadlily zkušenosti. Její manželství s Joem Hyamsem se postupně rozpadlo – po 17 letech došli k rozvodu v roce 1981.
Nebyl v tom žádný skandál, spíš vyprchání lásky. „Potřebovala svůj prostor,“ komentoval to později Hyams a nazval roky po boku Elke Sommerové nejlepšími ve svém životě. Elke zůstala bezdětná a sama, ale nezahořkla. Vrhla se znovu do práce – hrála v televizních filmech a seriálech, moderovala zábavný pořad o kráse a rychlých autech (vždy totiž milovala adrenalin, uměla řídit „jako chlap“ ).
Čas od času přijala pozvání do talk-show, kde vtipně vzpomínala na staré časy. Publikum žaslo, jak si stále uchovává mladistvý půvab a jiskru.
Zdaleka však neměla vyhráno. Osud pro ni měl připravenou ještě jednu těžkou zkoušku – veřejné ponížení, před kterým nemohla utéct. Na sklonku 80. let se Elke zapletla do ošklivé pře s jinou proslulou blondýnkou, herečkou Zsa Zsa Gabor. Obě účinkovaly v televizní show Circus of the Stars (1984) a během natáčení mezi nimi přeskočila jiskra nevraživosti.
v dobových novinách
Co přesně se stalo za oponou, vědí jen ony dvě – prý padla nějaká žertovná poznámka na adresu postavy Gaborové. Tak či tak, Zsa Zsa to nikdy neodpustila. Vypadalo to zprvu jako malicherná rivalita, ale o několik let později se změnila v krutou pomlouvačnou kampaň.
V roce 1990 poskytla Gaborová německým bulvárním plátkům rozhovory, v nichž o Sommerové tvrdila neuvěřitelné věci. K tomu ještě lživě nadsadila Elčin věk téměř o dvacet let, aby z ní udělala „stárnoucí babičku“. Ty články byly plné jedu a pohrdání. Pro Elke to byla rána do srdce. Celý život si zakládala na profesionalitě a noblesním vystupování, ale teď se z ní v očích milionů čtenářů stal směšný vyhaslý terč posměchu.
Nezbylo jí než se bránit. Trvalo to dlouhých devět let soudních tahanic, ale nevzdala se. Podala na Zsa Zsu Gabor a jejího manžela žalobu pro pomluvu a veřejně předložila důkazy, že je vše jinak. S klidem ukázala soudu rodný list i fotografie z domova, aby vyvrátila lži o svém věku a údajném bankrotu.
A hlavně – postavila se za svou čest. Vleklo se to, soudní stání střídalo stání, ale Sommerová nakonec spor vyhrála. Dne 8. prosince 1993 usedla v soudní síni v Santa Monice a se zatajeným dechem si vyslechla verdikt poroty: Gaborová jí má zaplatit odškodné přes 3,3 milionu dolarů.
V té chvíli se Elke zaleskly oči slzami. Ne snad pro peníze – ale proto, že po letech úzkosti znovu získala svou důstojnost. „Měla jsem pocit, že mi vzali čest, a teď jsem ji dostala zpátky,“ pronesla do mikrofonů tiše, ale pevně. Bylo to zvláštní vítězství.
Dnes je Elke Sommerové 84 let. Už dávno nežije v Los Angeles, vrátila se natrvalo do rodného Německa. V roce 1993 – pár měsíců po vyhraném soudu – se podruhé vdala, za elegantního hotelového manažera Wolfa Walthera. Po boku milujícího muže našla klid, který tolik let marně hledala. Usadili se spolu na venkově v Bavorsku, jen pár desítek kilometrů od míst, kde kdysi stála s mámou nad tátovým hrobem. Nemá vlastní děti, ale stala se laskavou macechou dvou dospívajících potomků svého muže.
Její dům zdobí obrazy – některé namalovala sama, jiné jsou černobílé fotografie z mládí. Na jedné z nich stojí blonďatá dívka v plavkách po boku Paula Newmana. Na další jede na koni vedle Vinnetoua. Usmívá se tam zářivě, bezstarostně – jako by ani nepoznala utrpení.
Ale poznala. Spoustu. V jejích denících, které si píše drobným písmem, je uložen všechen smutek i všechen triumf, kterým prošla. „Kolik životů jsem vlastně zažila?“ napsala si prý jednou k fotografii z roku 1965, kde sedí na střeše hollywoodského sídla a dívá se do údolí města andělů. Životů bylo mnoho – dětský útěk před válkou, závratný vzestup ke slávě, role milované i zatracované, nenaplněné mateřství, pád do osamění a znovu vzepětí z popela.
Její jméno dnes možná mladé generaci už tolik neříká. Ale stačí, aby si někde pustili starý film, kde inspektor Clouseau vyšetřuje případ půvabné služky Marie Gambrelliové – a ta svůdná tvář s hlubokýma očima je zaujme na první pohled. Tak jako kdysi zaujala celý svět.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Elke_Sommerov%C3%A1
https://www.artandpopularculture.com/Elke_Sommer
https://georgesjournal.org/2013/08/22/purrfectly-pink-elke-sommer-catherine-schell-clouseaus-muses-2/
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1993-12-09-me-50-story.html
https://www.kinobox.cz/osobnosti/21842-elke-sommer
https://www.flickr.com/photos/truusbobjantoo/51818421785/in/photostream/
https://belasatrizesdomundo.blogspot.com/2009/01/elke-sommer.html
