Článek
V ordinaci mého gynekologa jsem seděla na nepohodlné židli, zatímco doktor Klimt listoval v mé kartě. Bylo mi třicet pět, pracovala jsem jako učitelka ve školce a byla jsem sama. Po ošklivém rozchodu před dvěma lety jsem na muže zanevřela.
„Paní Aleno,“ začal doktor svým unaveným hlasem, „vaše výsledky jsou v pořádku, ale musím vám říct na rovinu, že jestli chcete dítě, nemáte moc na co čekat. Každý rok hraje roli.“
Ta slova byla jako rána kladivem. Věděla jsem to, samozřejmě. Každý den jsem se dívala na ty malé, rozzářené tváře ve školce a srdce se mi svíralo touhou mít vlastní. Ale s kým? Měla jsem si jít hledat dárce na jednu noc na seznamku? Představa, že bych měla dítě s cizím chlapem, o kterém nic nevím, mi byla proti srsti. Odcházela jsem z ordinace s pocitem naprosté beznaděje.
Jediný, komu jsem se dokázala svěřit, byl David. Můj nejlepší kamarád už od gymplu. Věděl o mně všechno, byl u každého mého zlomeného srdce a já zase u jeho. Seděli jsme u něj v kuchyni, já brečela do hrnku s bylinkovým čajem a on mě mlčky poslouchal.
„Já prostě nevím, co mám dělat, Davide,“ fňukala jsem. „Nechci skončit sama. Tak strašně chci být máma.“
David dlouho mlčel. Pak odložil svůj hrnek, podíval se na mě vážně a řekl větu, která mi změnila život.
„A co já?“
Zírala jsem na něj. „Co ty? Vždyť jsi…“ nedokázala jsem to ani říct.
„Já vím, kdo jsem, Aleno,“ řekl klidně. „Jsem gay. Ale taky vím, že chci být táta. Možná ne tím tradičním způsobem, ale chci. Jsi můj nejbližší člověk na světě. Vychovávali bychom to dítě spolu. Byli bychom rodina. Naše rodina. Žádný anonymní dárce, žádný chlap na jednu noc. Já. Aktivní táta, který bude svému dítěti nablízku.“
Nejdřív mi to přišlo absurdní. Šílené. Ale čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc to dávalo smysl. Dítě s mým nejlepším přítelem. S člověkem, kterého znám, kterému věřím a kterého miluju, i když jinak. Žádné tahanice o víkendy, žádné hádky s novou partnerkou. Jen my dva a naše dítě. Byl to dokonalý plán.
Když jsem se o pár týdnů později rozhodla, že do toho jdeme, cítila jsem obrovskou úlevu a štěstí. Nejtěžší krok mě ale teprve čekal: říct to mé matce.
„Mami, musím ti něco říct,“ začala jsem, když jsme dopily kávu. „Jsem těhotná.“
Máma se rozzářila. „Alenko, to je ta nejlepší zpráva! Kdo je ten šťastný? Konečně sis někoho našla?“
„Budeme na to dva,“ řekla jsem opatrně. „Já a David.“
Její úsměv zmizel. „S Davidem? Ale vždyť on je přece… takový divný.“ Bylo to její kódové označení pro cokoliv, co se vymykalo normálu.
„Ano, mami, je gay. Ale bude otcem mého dítěte. Budeme ho vychovávat společně, jako partneři a rodiče.“
Matka na mě zírala, jako bych se zbláznila. Pak její tvář ztvrdla. „Takže ty si pořídíš dítě s buzerantem? To nemyslíš vážně. Co si o tobě pomyslí lidi tady ve městě? A co to dítě? Jak mu to vysvětlíš ve škole? Chceš, aby se mu všichni smáli, že má za tátu něco takového?“
V jejím hlase nebyla jen zloba. Byl v něm i strach. Upřímný, hluboký strach z toho, co nezná. Strach o mě a o to nenarozené dítě. Ale ten strach byl tak velký, že ji zaslepil a proměnil v člověka, kterého jsem nepoznávala.
Odešla jsem od ní se slzami v očích. Neřekly jsme si ani sbohem. Náš vztah, který byl vždycky komplikovaný, se v tu chvíli rozpadl.
Dnes je to půl roku. Jsem v šestém měsíci a s Davidem se chystáme na příchod naší dcery. S matkou jsem od té hádky nemluvila.
