Článek
Krátce po mých narozeninách jsem po dlouhém období nejistoty objevila pozici pokojské v útulném penzionu na jihu Čech. Vždycky to byl typ práce, co mě lákala, tak jsem to zkusila. Nyní jsem v novém zaměstnání teprve pár týdnů, ale už teď cítím, že zapadám do kolektivu, a dokonce mě to baví. Každý den procházím pokoj po pokoji, rovnám peřiny, nalešťuju zrcadla a těší mě, že hosté i vedení si pochvalují mou pečlivost.
Doma je ale klid dávno pryč. „Vážně uklízíš po cizích lidech a nestydíš se?“ utrousil můj muž Radek ve chvíli, kdy jsem ho s nadšením informovala, že jsem dostala smlouvu a slušné ohodnocení. Nechápala jsem, odkud se bere ta jeho povýšenost. Nikdy dřív se takhle nechoval. Předtím jsem pracovala v kanceláři, ale firma zničehonic zkrachovala. Nějakou dobu jsem zůstala bez práce, z čehož byl Radek nervózní. A teď, když jsem si sama našla stabilní příjem, není spokojený.
Tvrdí, že taková pozice není „důstojná“. Vzteká se, že prý dělám služku, jako bych neměla na lepší. „Vždyť tys dřív chodila v kostýmku a teď obíháš pokoje s mopem!“ Vůbec nechápe, že pro mě je důležitější dobrá atmosféra, jistota výplaty a možnost vyspat se v noci beze strachu, jestli rodině chybí peníze.
Zpočátku jsem se snažila urovnat to hezky. Vysvětlovala jsem, že v penzionu potkávám spoustu zajímavých hostů, mám fajn kolegy a občas dostanu spropitné, takže ve výsledku si nevydělám vůbec špatně. Jenže Radka to asi nezajímá. Jeho argument je, že „manželka má dělat kariéru, ne vysávat vlasy z koberce, co tam nechaly cizí ženy“.Připadá mi, že si připadá trapně před známými.
Vrchol nastal, když jsem ho pozvala, ať se přijde podívat, jak penzion vypadá a co vlastně dělám. „Prosím tě, to je pod úroveň, ještě si budou myslet, že jsem nějaký uklízeč“, odfrkl. Podobné řeči v mé přítomnosti pronáší i před svými rodiči. Tam se cítím nejhůř – připadám si poníženě, když se tchán ušklíbne a tchyně zarytě mlčí.
Znepokojuje mě, jak moc mě zraňuje, že se ke mně vlastní muž chová tak povýšeně. „Musíš to brát s nadhledem,“ radila mi sestra, když jsem jí popisovala své trápení. Jenže to se lehko řekne, když Radek den co den trousí nějakou hlášku typu: „Našla si něco hezkého v záchodové míse?“
Přesto nechci ustoupit. Nepřijdu si méněcenná jen proto, že pracuju s prachovkou. Lidem, kteří ohrnují nos, bych s chutí řekla, že aspoň nepracuju načerno a netrhám se od rodiny na dlouhé týdny pryč. Po letech manželství jsem poprvé tak blízko myšlence postavit se mu a říct: „Buď mě respektuješ, nebo žij sám.“
Nevím, kam až to zajde. Ale jsem odhodlaná nenechat si brát radost z práce. Při pohledu do očí hostů, kteří se spokojeně vracejí na pokoj, mi dochází, že i úklid může být oceněná a důležitá činnost. Doufám, že to jednou dojde i mému muži – nebo aspoň přestane jedovatými narážkami ubližovat někomu, kdo se jen snaží uživit rodinu.
