Článek
Lenka (43 let) si vzpomíná na opilý zápach a křik vycházející z úzké chodby paneláku, kde vyrůstala. „Když tátu vyvedli z hospody, byl schopný sprostě nadávat i před cizími lidmi a máma se smála, jako by to byla zábavná estráda,“ vybaví se jí i dnes, kdy by na to nejraději zapomněla. Tehdy byla malá a snadno zmanipulovatelná. Rodiče se z ní snažili vyždímat každou korunu. Nutili ji chodit se starou plechovou miskou v ruce, žebrat u obchodů se smíšeným zbožím, protože věděli, že kolemjdoucí dívce spíš přihodí nějaké drobné. O to větší byl Lenčin smutek, když na jídlo z peněz stejně nic nezbylo. Nakupovalo se místo toho levné krabicové víno, pivo, tvrdý alkohol. Pokud si někdy troufla říct, že má hlad, čekal ji křik a facka. Někdy i dvě.
„Bylo mi deset, když jsem si dala tajný závazek, že až budu větší, uteču kamkoli, jenom pryč z tohohle zaplivaného místa. Ani děcák mi nepřipadal hrozivější než náš byt,“ šeptá Lenka s hořkostí. Vlastně se jí to nakonec povedlo. V šestnácti se vyučila cukrářkou a našla si po prázdninách na Moravě práci i laciný podnájem. Byla jí ukradená celá minulost, hlavně že se už nemusela dívat na pobryndaný stůl plný lahví a poslouchat divoké hádky rodičů. „Byl to pro mě nový start, duši jsem si hojila léta, ale povedlo se mi vybudovat si relativně normální život,“ říká.
Se svými rodiči přes dvacet let nemluvila. Potlačila vzpomínky a nikdy jim nedala vědět, kde přesně bydlí, i když tušila, že město v Čechách, kam se přestěhovala, si dohledat asi dovedou. Měla za to, že i oni byli rádi, že jim z cesty zmizel další hladový krk. Jenže před nedávnem se jim povedlo na ni sehnat kontakt. „Nejdřív jsem myslela, že je to nějaký omyl. Pak se ozvala do telefonu máma. Zněla, jako by měla v krku knedlík, a chtěla se sejít. Tvrdila, že se musíme usmířit, že jí nezbývá moc času,“ krčí Lenka rameny, když vypráví, jak se cítila rozpolcená.
V kavárně, kam za rodiči nakonec šla, zjistila, že táta i máma vypadají o třicet let starší než doopravdy. Zjizvené tváře, prázdné pohledy, a prý vážné zdravotní problémy. Prosili ji o odpuštění, naříkali, že už dávno přestali pít, ale je pozdě a trápí je, co prováděli vlastní dceři. „Táta brečel do papírového kapesníku a máma vzlykala, že neví, co je to popadlo, že to byla jedna velká chyba,“ líčí Lenka se zvláštní hořkostí. V prvním návalu emocí je propálila pohledem, sykla jim, že zkazit dětství vlastnímu dítěti není jenom malá chyba, a utekla.
Doma na ni však všechno dolehlo. Hlad a strach z minulosti se spojily s nejistotou. „Fakt bych jim měla odpustit? Dokážou lidi, kteří mě uvrhli do bídy a násilí, pochopit, co mi způsobili?“ ptá se sama sebe. Její partner ji objal, radil, aby se rozhodla podle citu, ale varoval ji, ať si neubližuje. „Možná, že je na čase to pustit, aby ses osvobodila i ty,“ řekl jí upřímně.
Lenka si ale není jistá, jestli jí takové odpuštění k něčemu bude. Zároveň se bojí, že pokud to neudělá, potáhne se za ní hořkost a zloba až do konce života. Nemá tušení, kolik pravdy je v rodičovském kání. Svou verzi o tom, že nepijí, prý věrohodně nedokládali. Mohli se do té kavárny dokonce jen vyčistit a učesat, a pak se zase propadnout do svých starých kolejí. Nechce je už znovu vidět v roli opilců, nechce se nechat citově vydírat.
„Jenže to leží v mé hlavě, rozbíjí mě to zevnitř,“ popisuje Lenka. „Kdyby aspoň existoval manuál, jak těm lidem prostě říct: ‚Odpouštím, ale nečekejte, že vás budu navštěvovat.‘“ Napadlo ji zajít k terapeutovi, vypsat se z toho, udělat symbolický rituál spálením starých fotek. Cokoli, aby přestala cítit, že kousek z ní uvnitř pořád pláče. „Možná je to tak, že neodpouštím kvůli nim, ale kvůli sobě. Abych už nežila s duchem, který mě straší ve snech,“ dumá nahlas.
Každopádně ví, že s rodiči nemůže zacházet jako s přáteli. Nedokáže jim najednou věřit, sdílet s nimi rodinnou pohodu. Vlastní syny před nimi radši chrání, nevěří, že by prarodiče dokázali být milující a spolehliví. Chce si aspoň v klidu vybudovat kladnou budoucnost, která nebude zničená dětskými nočními můrami. Zda najde cestu, při níž jim podá ruku a řekne, že zapomněla, nebo se jen od ní dočkají vlažného rozloučení, zatím neví. Ale cítí, že se rozhodnout musí – jen tak dokáže dýchat bez tíhy.
