Článek
Když jsem poznala Jiřího, hned na začátku padaly varovné pohledy z okolí. Měla jsem čerstvě po nevydařeném vztahu a plná touhy začít znovu. V té době mi bylo něco přes pětadvacet, zatímco jemu táhlo na čtyřicet. Ale ten rozdíl jsem necítila. Vypadal vitálně, pracoval v technickém oboru, hodně cestoval a působil, jako by měl nekonečnou zásobu energie.
Ve svém okolí jsem neměla nikoho, kdo by mě odradil. Rodiče zemřeli krátce po sobě ještě v mém dětství a o příbuzných jsem slyšela jen zprostředkovaně. Když jsem si pak Jiřího přivedla na kamarádčin večírek, řekla mi: „Olgo, nechci ti brát iluze, ale jste dost daleko od sebe.“ Já to brala jako hloupou obavu, protože jsem viděla, jak je Jiří naprosto otevřený, veselý a nic mu nebrání být se mnou, i kdyby se svět stavěl na hlavu.
Jediné, co někdy naráželo, bylo jeho chování k rodičům. Totiž – on měl velmi autoritativního otce a jeho máma se tvářila téměř poddanecky. Když jsem to viděla, bylo mi to krapet nepříjemné. Jenže Jiří se ke mně vždycky choval hezky, dokonce se nejednou postavil i proti otcovým útočným poznámkám. „Nemusíš si ho všímat, on je takový odjakživa,“ řekl mi. Věřila jsem mu, že jeho vlastní styl života je jiný.
Brzy jsme se sestěhovali do malého bytu kousek od Brna, kde Jiří pracoval. Já jsem tam měla naštěstí taky šanci najít si nové místo. Za pár měsíců mě překvapil prstýnkem a větou: „Oli, vezmeš si mě?“ Pocítila jsem vlnu euforie, protože jsem ho milovala a toužila mít někoho navždy. Když jsme to oznámili přátelům, jen pokrčili rameny: „Tak hodně štěstí, ať vám to vyjde.“
Začala jsem intenzivně chystat svatbu, Jiří se zdál být klidný a spíš říkal, že všechno zařídí. „Víš, jsem tu ten starší chlap, tak to pohlídám,“ pronesl pobaveně. Jenže jeho verze „pohlídání“ znamenala, že rozhodoval prakticky o všem. Kdyby se to týkalo jen svatebních příprav, neřeším to, ale brzy jsem si všimla, že jeho postoje se promítají do každé oblasti našeho života.
Někdy pronesl cosi o „pořádku v rodině, muž je hlava, žena krk“ a já to brala s humorem. Později, když se oslava blížila, jsem najednou začala pochybovat, jestli je mi příjemné vzdát se vlastního názoru. Představila jsem si, jak to bude v budoucnu, až přijde řeč na děti, na společný dům, na finance… Copak smím vůbec něco chtít, když on to třeba zamítne?
Už se mi stalo, že jsem navrhla dovolenou do zahraničí. V minulosti sám jezdil do Egypta, do Itálie, ale teď řekl: „Je mi skoro padesát, do letadla už se neženu.“ Argument, že já jsem o dost mladší a chci svět vidět, ho vůbec nebral. „Tak jeď s kamarádkou, co bys potřebovala mě?“ Čím dál víc se mi do mysli vtíral pocit, že najednou začne hrát roli věk, před kterým mě kdysi varovali.
Plácla jsem se přes srdce: chtěla jsem si ho vzít, protože jsem věřila, že obrovská náklonnost všechno vyřeší. Jenže teď jsem odkázaná na jeho „schválení“ a necítím svobodu. Přitom ho mám ráda, dala bych život za to, aby to šlo hladce. Jako by se mu ale začínalo líbit, že já mám mlčet a on má pravdu. Dokonce si občas zkusil prosadit i moje oblečení, jestli je moc vyzývavé nebo nehodí se k jeho postavení.
Svatba už je za dveřmi. Jediné, co mě drží, je víra, že třeba couvnout ještě můžu. Nebo se skutečně mýlím, a věk s tím nemá co dělat, je to jen jeho výchova a osobnost? Třeba se to spraví. Někdy se ale ráno vzbudím a říkám si: „Co když není cesty zpět a já zůstanu žena, co poslouchá rozkazy?“
