Článek
Mary Jane zatajila dech – byla to její dcera Zona. Dcera, kterou před pár týdny pohřbila. Ticho prořízl jediný šepot: „On mi to udělal.“ Matka seděla strnule, srdce jí bušilo. Věděla přesně, o kom je řeč. A pochopila, že její dcera nebude mít klid, dokud spravedlnosti nebude učiněno zadost.
Pár měsíců předtím bylo všechno normální. Mladá Elva Zona Heasterová – říkali jí prostě Zona – se zamilovala do pohledného kováře Edwarda „Trouta“ Shuea. Psal se říjen 1896, město halilo podzimní listí a dvacetiletá dívka si plnila sen o lásce.
Svatba na malém městě v západní Virginii proběhla tiše a bez okázalostí. Zona se odstěhovala k manželovi do srubu v údolí a její matka Mary Jane se modlila, aby dcera byla šťastná. Jenže za pár týdnů přišla rána z čistého nebe. V lednu 1897 našel sousedovic chlapec Zonu ležet bez života na podlaze jejich domu.
Ležela u paty schodů, oči vytřeštěné kamsi do prázdna. Ještě téhož dne lékař konstatoval smrt – prý „selhání srdce“. Na venkově devatenáctého století nebylo neobvyklé, že mladé ženy náhle zemřely na skrytou chorobu. Lékař Dr. Knapp nic podezřelého nenašel. A Trout Shue, zlomený manžel, objímal tělo své ženy a hlasitě naříkal. Když lékař zkusil tělo blíže prohlédnout, Trout ho zoufale odehnal. Nedívej se na to utrpení, pane doktore…
Mary Jane přijela až na pohřeb. Stála nad rakví jediné dcery a cosi jí říkalo, že není vše, jak se zdá. Její zet’ se u obřadu choval zvláštně: Zonu naspěch oblékl do šatů s vysokým límcem a navíc jí kolem krku uvázal tlustý šátek nehodící se barvy. Tvrdil, že to byl oblíbený doplněk zesnulé, a trval na tom, aby ho měla v rakvi.
Elva Zona Heaster Shue
Celou dobu se pak skláněl nad Zoninou hlavou a nepřipouštěl, aby se jí kdokoli dotkl. Plakal a vzápětí propadal prudkému vzteku. Lidé to přičítali žalu, ale Mary Jane cítila podivný neklid. Když rakev spustili do zmrzlé země a přihodili první lopaty hnědé hlíny, cosi v ní vzdorovalo. Mateřská láska nebo intuice? Nedokázala uvěřit, že zdravá, silná dívka odešla bez příčiny. Ne takhle. Ne s tím hrůzou rozšířeným pohledem, který ji od té doby ve spaní pronásledoval.
Po pohřbu se Mary Jane vrátila do svého prázdného domu v údolí Meadow Bluff. Každý večer se modlila. Chtěla jediné: odhalit pravdu. Některé prosby dokáže přetlumočit jen zoufalství.
Zona se jí prý zjevila – ne jednou, ale čtyřikrát za sebou. Čtyři noci stála u matčiny postele a trpělivě líčila, co se jí stalo. Nebyl to sen. Mary viděla svou dceru zřetelně jako živou, slyšela každé její slovo.
Zona jí tiše popsala onen lednový den, kdy přišel manžel z práce domů a nenašel nachystanou teplou večeři. Vypěnil kvůli maličkosti. Nebylo naservírováno maso. Popadla ho zuřivost, jaká v něm dřímla odjakživa. Pustil se do Zony, cloumal jí a křičel. A pak ji chytil pod krkem a jediným prudkým trhnutím zlomil vaz.
Mary Jane se s hrůzou dívala na dceřinu postavu – v matném světle viděla, jak má hlava nepřirozeně otočená. S každou nocí duch nabýval jasnějších obrysů i slov. Ukázal matce přesně, kde se vše odehrálo: skvrnu od krve na podlaze, uvolněné prkno v kuchyni, spadlý schod.
Mary Jane přitom nikdy v Zetině novém domě nebyla, a přece ráno dokázala tyto detaily ověřit. Zrcadlily skutečnost.
Po čtvrté noci zjevení zmizelo. Mary Jane už necítila strach, jen odhodlání. S prvními paprsky úsvitu osedlala koně a vydala se do města. Zaklepala na dveře okresního prokurátora Johna Alfreda Prestona a vyprávěla svůj neuvěřitelný příběh. Trvalo jí dlouhé hodiny, než dosáhla svého. Nelze tušit, zda jí mladý právník Preston uvěřil na slovo.
Nejspíš ne – ale cosi v matčině zarputilosti a v detailech, které líčila, mu nedalo spát. Navíc v kraji sílilo podezření. Místní lidé si začínali mezi sebou říkat, že Zona Shue zemřela cizí rukou. Představitelé zákona se pod tímto tlakem rozhoupali k činu.
Preston nařídil přezkoumání případu a znovu vyslechl lékaře Dr. Knappa. Ten přiznal, že tehdy při ohledání těla neprovedl řádnou pitvu – manžel ho k tomu nepustil. A to už byl důvod jednat oficiálně.
Za necelý měsíc po pohřbu čekal na malém hřbitově u metodistického kostelíka smutný průvod. Úřady exhumovaly tělo Elvy Zony Shueové a převezly jej k nové pitvě do jediné místní školní světnice. Bylo 22. února 1897. Ve venkovní zimě vrzala prkna pod těžkými kroky lékařů a porotců; uvnitř panovalo napjaté ticho.
Nechyběl ani Trout Shue – sledoval bez hnutí tváře, jak lékaři znovu otevírají rakev jeho ženy. Trvalo tři hodiny, než padl verdikt znalců: Zona byla zavražděna. Lidské ostatky promluvily jasnou řečí. Krční obratle byly posunuté a prasklé, vazy naříznuté, průdušnice stiskem rozdrcená.
Na hrdle zůstaly otisky prstů, modřiny temně svědčící o rdoušení. Někdo jí zlomil vaz surovou silou – přesně tak, jak Mary Jane popsala. Přízrak nelhal. Pravda vyšla najevo.
dům, kde došlo ke vraždě
Ještě týž den byl třicetiletý Erasmus „Trout“ Shue zatčen pro vraždu své manželky. Nikdo nedokázal vysvětlit, jak se Mary Jane Heasterová dozvěděla o poraněních, která byla do té chvíle skrytá v hrobě mrtvé. Ve vzduchu visela nevyřčená otázka: Skutečně jí to pověděl duch? Mezitím na Trouta Shuea čekala chladná cela a soudní proces.
V městečku vyplouvaly napovrch další temné stíny jeho minulosti. Ukázalo se, že Shue nebyl žádný milující novomanžel, ale protřelý tulák s pochybnou pověstí. Dvě předchozí manželky mu zmizely ze života – první od něj utekla po roce pro kruté zacházení a druhá zemřela za podivných okolností, které se nikdy nevyšetřily.
Shue se ve vězení cynicky prohlašoval, že by chtěl mít celkem sedm manželek, a že ho stejně osvobodí pro nedostatek důkazů. Byl si tak jistý sám sebou, až to mrazilo.
Hlavní líčení v případu vraždy Zony Shueové začalo 22. června 1897 v Lewisburgu. Soudní síň praskala ve švech zvědavostí. Lidé z široka daleka seděli namačkáni na lavicích pod vysokými okny; dusno v sále bylo téměř k nevydržení.
Mary Jane Heasterová stanula před porotou jako korunní svědkyně obžaloby. Prokurátor Preston se pečlivě vyhýbal jakýmkoli zmínkám o nadpřirozenu – kladl Mary Jane otázky jen k věcným faktům. Případ přece musel stát na pozemských důkazech. Ale obhájce obžalovaného Shuea měl jiný plán. Snad si myslel, že venkovskou ženu zesměšní a zpochybní její zdravý rozum.
Při křížovém výslechu se začal Mary Jane vysmívat a podrobně ji zpovídal na okolnosti návštěv ducha její dcery. Šum v publiku zesílil – právě tohle chtěli všichni slyšet. Mary Jane však zůstala klidná. Hovořila tiše, jistě, s věcnou přesvědčivostí. Ani nejzáludnější otázky ji nevyvedly z míry.
Soudní zapisovatelé nestíhali zapisovat barvitý popis toho, jak ji Zona ve snech navštívila a co jí vyjevila. Ve tvářích porotců se zračily ohromené výrazy. Soudce nakonec musel porotu nabádat, aby se nenechala ovlivnit báchorkami o přízraku – vždyť duch nebyl oficiálním důkazem.
Porotě stačila jediná hodina k vynesení rozsudku. Dne 11. července 1897 uznala Erasma Shuea vinným z vraždy a soudce ho poslal na doživotí do státní věznice. Příběh o Zonině duchovi se stal součástí výsledku, i když oficiálně nefiguroval jako důkazní materiál. Obžaloba o něm ani jednou nehovořila, a přesto tam byl – v myslích porotců, v šepotu obecenstva, v každém pohledu, kterým Mary Jane doprovázela své svědectví.
Navzdory rozsudku se však našli tací, kteří měli za to, že soud nešel dost daleko. Skupina rozhořčených mužů se v noci pokusila vyvléct Shuea z vězení a pověsit ho na nejbližší strom. Úřady ale zakročily a lynč zastavily. Vrah skončil tam, kam patřil: za mřížemi neblaze proslulé káznice Moundsville. Tam také o necelé tři roky později zemřel, uprostřed chřipkové epidemie. Pohřbili ho do bezejmenného hrobu za zdmi žaláře. Zato Zonin příběh přežil a měl se stát nesmrtelným.
Mary Jane Heasterová se po procesu v tichosti vrátila do svého domku na venkově. Už nikdy více nezahlédla Zonin přízrak – ani ve snu, ani ve stínech ložnice. Věřila, že neklidná duše konečně došla pokoje. Ještě dlouhé roky sedávala za soumraku na zápraží a shlížela k lesům, pod nimiž ležel hrob její dcery.
Pověst o duchovi z Greenbrieru se předávala dál. Po mnoha desetiletích, v roce 1991, byl u silnice poblíž hřbitova vztyčen historický pamětní cedule. Na ní stálo černé na bílém vše podstatné: že Zonin duch se zjevil matce a usvědčil jejího vraha, že pitva potvrdila jeho slova, a že jde o jediný známý případ, kdy svědectví ducha pomohlo usvědčit vraha.
Mary Jane dožila svůj život v ústraní a v pokoře. Když roku 1916 zemřela, pohřbili ji nedaleko milované dcery. Na náhrobku Zony Heaster Shue dnes stojí vyryto přezdívka „Greenbrierský duch“ a datum její smrti 1897.
Co z tohoto neuvěřitelného příběhu je pravda a co pouhá legenda, utkaná ze zoufalství a pověrčivosti 19. století? To už si musí říct každý sám. Jisté je, že pitva skutečně odhalila zlomený vaz a stopy po rdoušení, přesně jak matka popsala. Jisté je i to, že Erasmus Shue byl odsouzen na základě pádných, byť nepřímých důkazů a vlastního podezřelého chování.
Byla Mary Jane Heasterová skutečně navštívena duchem své dcery, nebo se v jejím zoufalství zrodil geniální plán jak vraha obžalovat? Někteří historikové poukazují na fascinující shodu okolností: jen pár týdnů před Zoninou smrtí otiskly místní noviny Greenbrier Independent příběh z daleké Austrálie o takzvaném „Fisherově duchu“, kde svědek vraždu odhalil právě tak, že si svědectví ducha vymyslel, aby přiměl úřady jednat.
Byla to jen náhoda? Nebo se zoufalá matka rozhodla použít stejnou strategii, která zabrala na druhém konci světa?
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Greenbrier_Ghost
https://thedeadhistory.com/2025/04/22/zona-heaster-shue/
https://www.atlasobscura.com/places/greenbrier-ghost-of-sam-black-church
https://heathermonroe.medium.com/the-curious-murder-of-zona-shue-the-greenbrier-ghost-33a4058f9d13
https://www.appalachianhistory.net/2018/01/greenbrier-ghost.html
