Článek
Žila jsem s Jakubem pět let. Když jsme se brali, měli jsme spoustu plánů a o dětech se nemluvilo. O svatbě jsme uvažovali skoro jako o prodloužené dovolené – bez závazků, s penězi na cestování a se spoustou možností, co všechno zkusit. Jenže potom se ve mně něco probudilo. Došlo mi, že nechci sedět v prázdném bytě a pracovat od nevidím do nevidím. Začala jsem toužit po dítěti tak naléhavě, až to na Jakuba působilo jako blesk z čistého nebe.
„Proč do toho taháš mimino, když si užíváme svobodu?“ řekl mi jednou večer po večeři. Vznikla první velká hádka v našem manželství. Mě to ranilo. On nechápal, co se stalo, a já mu nedokázala vysvětlit, že můj vnitřní pocit je silnější než všechny naše původní plány. Jenže on trval na svém, že dítě nechce. A když jsem mu řekla, že to myslím vážně, začal se mnou mluvit o antikoncepci a o tom, že si stejně „nenechá vnutit otcovství proti své vůli“.
Sbalila jsem si věci a odstěhovala se ke kolegyni, protože jsem nedokázala žít s mužem, který mě podezřívá, že mu „naschvál vysadím pilulky“. Stýskalo se mi, ale pořád jsem věřila, že se Jakub umoudří, až si to v hlavě srovná.
Jenže místo toho se stalo něco šílenějšího. Na večírku kamarádů jsem potkala Daniela. Je starší, rozvedený a vždycky si přál být tátou. Zalichotilo mi, jak vážně mě bral a jakou radost měl z mojí touhy mít dítě. „Klidně do toho skočme,“ řekl mi se smíchem. Opile jsem svolila, a během dvou měsíců jsem otěhotněla.
Když se ukázaly dva proužky na testu, zalila mě vlna euforie. Mám, co jsem chtěla – dítě, které vzniklo s mužem, jenž se těší. Jenže pak jsem napsala Jakubovi, že se chci rozvést, protože čekám miminko. A v tu chvíli se spustil kolotoč výčitek. On mě prosil, ať se vrátím, že prý teď pochopil, jak moc by se na to dokázal těšit taky. Dokonce říkal, že mu nevadí, když to dítě není jeho, „protože tak jako tak je to tvoje dítě a já tě miluju.“
Zatáhlo mě to zpátky do citů, o kterých jsem si myslela, že jsou pohřbené. Vždyť jsme si to spolu kdysi slibovali – budeme jeden pro druhého tím nejbližším. Tohle pouto jsem neztratila, jen jsem se cítila zrazená, když Jakub „stopl“ možnost, že budu máma. Teď je ale nadšený, že by se staral i o dítě jiného muže. Jenže Daniel je do toho všeho úplně ponořený, nakupuje malinké ponožky, řekl mi: „Slibuju, že udělám maximum, aby nám to klapalo, a budu nejlepší táta.“ Já mu nic netuším odpovědět. Mám ho ráda, ale nejsem do něj zamilovaná. A nedokážu mu říct pravdu, že v srdci víc hoří jméno Jakub.
Už týdny se trápím. Váhám, jestli neudělat radši razantní řez a nenechat si jen to dítě, bez obou. Jenže cítím, že potřebuju oporu. Představovala jsem si, že budu šťastná těhotná manželka, ale realita je úplně jiná: jsem rozervaná mezi mužem, který mě kdysi odmítl, ale teď by se vzdal všeho, aby mě získal zpátky, a mužem, který se mnou počal dítě a neváhá se mnou žít – jenže já se do něj nepustila naplno. Nevím, kdo je pro mě větší jistota, kdo mi může nabídnout lásku a klidný domov.
Někdy si vyčítám, co jsem to provedla, jak jsem mohla jedním rozhodnutím rozbít své manželství. Jenže uvnitř vím, že takhle to asi mělo dopadnout – kdyby byl Jakub hned ochotný dělat tátu, nikdy bych neskončila u Daniela. Zase je tu ale ta pochybnost: „A co teď, když se Jakub probral?“ Oba muži odrážejí mé protichůdné touhy. Každou noc usínám s myšlenkou, že se rozhodnu, a každé ráno se probudím ochromená strachem, jestli to nebude chyba.
Nevím, komu tím víc ubližuju. Daniel si přece zaslouží být s dítětem, na které se těšil. Ale co když ho vnitřně budu vždycky srovnávat s Jakubem? A Jakub? Ten teď vyzvání na mobilu a prosí: „Nebuď tvrdohlavá, já se polepším…“ Nemám v sobě jasno. Bojím se, že ať se rozhodnu jakkoli, zůstane ve mně pocit zrady. Jen doufám, že existuje cesta, která bude správná pro to malé, co nosím pod srdcem.
