Článek
Je to naprosto absurdní: před časem jsme si zablokovali všechno, co šlo, a spálili mosty, jen abychom dokázali žít jeden bez druhého. Teď se najednou vídáme online a dokonce se chystáme na večeři.
Byl to zvláštní rozchod, tehdy nás přemohly hádky o peníze i to, že jsme žili každý jiným tempem. Tereza měla ráda večírky a já si představoval klidnější život. Když se to vyhrotilo, prohlásila, že potřebuje prostor, a já byl rád, že můžu zmizet. Myslel jsem, že se k ní už nikdy nevrátím. „Do stejné řeky dvakrát nevstoupíš,“ řekli mi kamarádi, když jsem byl na dně.
Od té doby se mnohé změnilo. Odstřihl jsem se od všech vzpomínek, smazal naše společné fotky, chodil ven s partou a snažil se poznat nové lidi. Žádnou holku jsem si ale nenašel. Srdce nechtělo, chyběla mi Tereza, ale potichu jsem to potlačoval. A teď, jako blesk z čistého nebe, se objevila na sociálních sítích. Kdybych nepotkal její profil omylem, asi bychom si nikdy nepsali.
Začali jsme s lehkou konverzací, jen tak o práci, o nových filmech. Zdála se jiná, klidnější. Vyptávala se, jestli ještě chodím na hokej, nebo jak se daří mámě. „Mohli bychom se vidět,“ navrhla, když jsem opatrně zmínil, že bych prohodil víc slov než jen klávesami. Přijal jsem to nadšeně a vzápětí se hrozil, jestli to nebude chyba. „Kdyby aspoň šlo jen o přátelství,“ řekl jsem si, „ale co když to v sobě pořád mám?“
Zavolala mi o den později: „Došla mi nabídka na dva lístky na koncert, nechceš jít se mnou?“ Věc se má tak, že Tereza je ohledně hudby hodně vybíravá, zato mě zas až tolik umělci nezajímají. Přesto jsem okamžitě řekl ano. Možná je to ten impuls, který potřebuju. Bude to poprvé, co ji uvidím tváří v tvář od našeho dramatického rozchodu. Pohání mě směs nervozity a radosti.
Jenže pořád mi zní v hlavě: „Opravdu se lidi mění?“ Kamarádky tvrdí, že ten, kdo byl kdysi partner, se jen tak nestane lepším. Že se objeví staré problémy a bude to ještě horší. Ale já teď s Terezou cítím, že se k sobě chováme ohleduplně. Uznala, že dřív hodně chodila ven a zapomínala, že já radši dělám klidné večery. Já jsem jí zas řekl, že jsem býval přehnaně žárlivý. Oba jsme si zkusili být bez sebe, a víme, jaké to je. „Možná dokážeme už nepálit mosty,“ napadne mě občas.
Znejišťuje mě ale, že mi naznačila, že se chce stěhovat za prací do jiného kraje. Byla by to dálka, i když pořád v Čechách. Zvládl bych vztah na dálku, když ten předchozí skončil, i když jsme bydleli kousek od sebe? Taky nevím, jak zareagují naše rodiny. Moje sestra Terezu nemusí, pamatuje si všechny naše bouřlivé hádky. A Terezina maminka si myslí, že jsem spíš brzdil její dceru. Ale co je jim do toho? Tentokrát nechci, aby někdo zvenčí rozhodoval za nás.
Nejvíc mě nakopla zpráva od Terezy, která končila: „Myslím na tebe.“ Jestli je tohle jen přátelská fráze, tak je nebezpečně hřejivá. Mně to zní spíš jako ‚dejme tomu ještě šanci‘. Nemám tušení, jestli to vydrží a neskončím se zlomeným srdcem, ale už si nechci namlouvat, že jsem v pohodě. Jasně že nejsem. Pořád mi na ní záleží víc, než jsem si připouštěl.
Mám se opravdu pouštět do dalšího kola lásky s někým, kdo zná všechny mé slabosti i stinné stránky? Anebo je lepší to utnout, dokud je čas, a vyhnout se opakování stejné bolesti? Tyhle otázky se mi přehrávají neustále. Zatím jsem se rozhodl pro risk. Až spolu příští týden půjdeme na tu večeři, podám jí ruku jako kdysi. A třeba se tentokrát chytí. Nebo nechá plavat. Ale chci aspoň vědět, že jsem to zkusil.
