Článek
Moje dcera Lucie je už dospělá žena. Nedávno se sestěhovala s přítelem do svého prvního bytu. Zavolala mi, jestli bych se nepřišel podívat. Měl jsem radost. Do kufru auta jsem si pro jistotu přibalil svou starou vrtačku a sadu nářadí. Chtěl jsem být ten táta, co přijede a pomůže. Co přivrtá poličku, zapojí pračku. Chtěl jsem být, alespoň na chvíli, zase užitečný.
Její byt byl malý, ale hezký. A hlavně – skoro zařízený. Lucie mi s hrdostí ukazovala, jak sama smontovala skříň z Ikey, jak pověsila obrazy. Chválil jsem ji, jak je šikovná. A pak jsem řekl tu větu, která všechno spustila: „Kdybys cokoliv potřebovala, mám v autě nářadí.“
Usmála se na mě. Tím svým milým, upřímným úsměvem.
„Díky, tati, ale v pohodě,“ řekla. „Máma vždycky říkala, že jsi nikdy nebyl moc na tyhle praktické věci. Jsem ráda, že to tady zvládám sama.“
Řekla to bez jakékoliv zloby. Bez ironie. Řekla to jako prostý fakt. A právě proto to tak bolelo.
V tu chvíli jsem slyšel hlas své bývalé ženy. Jako by stála vedle nás v místnosti. Celé naše manželství jsem poslouchal narážky na svou nepraktičnost. Byl jsem učitel dějepisu, muž knih a myšlenek.
Postupně jsem to přijal. Tu roli nepraktického intelektuála. Staral jsem se o jiné věci. Vydělával jsem peníze, pomáhal dětem s úkoly, četl jim pohádky. Ale ten cejch „nepraktického chlapa“ na mně zůstal. A teď jsem viděl, že jsem ho předal i své dceři.
Seděl jsem na její nové pohovce, pil kafe, které mi uvařila, a cítil jsem obrovskou hořkost a lítost. V čem jsem to selhal? Nebyl jsem pro ni dobrým vzorem? Je její samostatnost důkazem její síly, nebo důkazem mé neschopnosti?
Lucie si sedla vedle mě. „Čtu teď úžasnou knížku, tati,“ řekla nadšeně. „Je to historický román. Víš, jak jsi mi vždycky říkal, že historie není jen o datech, ale o lidech? Tak přesně takové to je.“
Začala mi vyprávět děj. Analyzovala postavy, historický kontext. Mluvila zaníceně, inteligentně. A ptala se mě na můj názor.
Moje bývalá žena měla pravdu. Nejsem praktický. Neumím postavit pergolu. Ale umím něco jiného. Umím probudit zvědavost. Umím naučit lidi přemýšlet, klást si otázky, dívat se pod povrch věcí.
Naučil jsem ji kriticky myslet. Naučil jsem ji milovat příběhy. Naučil jsem ji vidět souvislosti. Její samostatnost nespočívá jen v tom, že si umí smontovat skříň. Spočívá hlavně v tom, že má svou vlastní hlavu. Že je chytrá, přemýšlivá a vnímavá.
A to všechno je i moje práce.
Dopili jsme kafe. A já jsem se poprvé za ten den cítil opravdu dobře. Už jsem se necítil jako selhání. Cítil jsem hrdost.
Když jsem odcházel, Lucie mě objala. „Díky, že jsi přišel, tati.“
„Kdybys cokoliv potřebovala, zavolej,“ řekl jsem. A tentokrát jsem tím nemyslel to nářadí v autě.
