Článek
Milada je z Děčína, má čtyřicítku na krku a žije s přítelem Patrikem v menším bytě. Už od svých dvaceti tušila, že se nikdy nevidí jako máma. Když se kamarádky rozplývaly nad roztomilými miminky, ona jen zdvořile přikyvovala a spíš si v duchu říkala, jak je unavuje to nepřetržité brečení a shon kolem přebalování. „Při pohledu na uřvané dítě ve frontě v obchodě jsem vždycky cítila akorát úzkost. Ne radost, ale vyčerpání, které by mě možná čekalo,“ svěřuje se a krčí rameny.
Už před lety si to potvrdila, když se starala o syna své nejlepší kamarádky Lucie, která odjela na služební cestu a potřebovala hlídání. Milada si myslela, že by to mohla zvládnout, a navíc to brala jako test, jestli v ní náhodou není zakódovaný mateřský pud. Po dvou dnech s malým Martinem proplakala noc vyčerpáním a rezignovaně konstatovala, že na tohle zkrátka není stavěná. „Žádné dojetí, žádný pocit: Jé, to je skvělé děcko. Jenom nervy, jestli není nemocný, a zoufalství, když zase brečel kvůli maličkosti,“ vzpomíná.
Její máma Naďa to vidí zcela jinak. Pokaždé, když se Milada ukáže u rodičů, slyší pořád tu samou písničku: „Miládko, měla bys konečně myslet na budoucnost. Já chci vnoučata! Kdo se o tebe jednou postará?“ A do toho otec přihodí něco ve stylu, že člověk bez dětí je životně neúplný. Milada je s nimi v křížku už pár let, ale v poslední době se situace stává vyloženě neúnosnou. Dá se říct, že se rodině začala vědomě vyhýbat. „Je to vyčerpávající. Kdykoli přijdu, máma mi strká před oči fotky nějakých sestřenic a jejich dětí. Otec brblá, že promarním nejlepší léta, a prý jsem sobecká, protože rodiče si zaslouží vnouče,“ říká hořce.
Patrik by se dítěti nijak nebránil, ale ani po něm netouží. Často jí říká: „Neboj, jsem s tebou, protože tě miluju, ne proto, abych tě tlačil do rodičovství.“ Zároveň má strach, že ta neustálá rodinná masáž jeho partnerku zničí. Milada se cítí izolovaná a má pocit, že nikdo nechce pochopit, že někdo zkrátka netouží stát se matkou. Nejvíc ji dráždí komentáře jejích starších tet, které i při běžném setkání na ulici kriticky procedí: „Není ti už trapně, že nemáš ani jedno děcko?“
Na sociálních sítích si občas pročítá příběhy jiných bezdětných párů, které řeší stejný tlak. Ne vždycky to dopadne dobře – někdo podlehne a dítě si pořídí, i když vnitřně nechce, pak je všechno v troskách. Milada proto ví, že raději zůstane s Patrikem bez dětí, než aby se nechala donutit a litovala toho do konce života. Zatím se snaží vymezit klidně, ale o to důrazněji. Řekla rodině narovinu, že jestli s ní chtějí udržovat normální vztah, musí její rozhodnutí respektovat. Jenže v matčiných očích se teď proměnila v nevděčnou dceru, která prý rozbíjí rodinné hodnoty.
Milada už rezignovaně cítí, že se možná bude muset smířit s tím, že část příbuzných bude naštvaná napořád. Nechce si ale nechat diktovat, co je správné pro její život. To, že je podle některých hloupá a sobecká, bude muset ignorovat. „Mám plné zuby toho, že si zničím budoucnost a budu litovat. Třeba budu, ale aspoň to bude moje svobodné rozhodnutí,“ říká tvrdohlavě. Když přijde čas rodinných oslav, hledá výmluvy a raději mizí někam s Patrikem do přírody, kde nikdo neprobírá kočárky a školky. Ačkoli je to kontroverzní, je si jistá, že děti jí ke štěstí nescházejí. Možná jen chybí pochopení zvenčí.
