Článek
Pátek, pět minut před sedmou večer. Poslední zákazník si odnesl vlašák a já otočila cedulku na dveřích na „ZAVŘENO“. V našem malém lahůdkářství se vzduch mísil s vůní salámů a únavou. Těšila jsem se domů na horkou koupel a relax u televize. Dělám tu už patnáct let. Každý den stejný: usmívat se, krájet šunku na tenoučké plátky, na konci směny spočítat tržbu.
Dnes bylo ale cosi jinak. Přepočítávala jsem peníze už potřetí – a pořád mi 20 000 Kč chybělo. Nebyla to zatoulaná stovečka. Byla to obří částka, více než polovina naší denní tržby. Prohlédla jsem každý roh zásuvky, mrazivý pot mi stékal po zádech.
Podle předpisů jsem musela zavolat vedoucího, pana Kopeckého. Dorazil za dvacet minut. Muž v mém věku, úhledně korektní, trochu chladný. Když jsem mu oznámila manko, tvář mu ztuhla.
„To je velký rozdíl, Šárko,“ podotkl a propichoval mě pohledem. V jeho tónu nebyla pochybnost – už mě považoval za zlodějku. Já věděla, že jsem nic nezvala. „Musíme mrknout na záznam.“ - řekla jsem. Nechtěl, ale já trvala na svém, a řekla že klidně zavoláme policii. Povolil.
V jeho stísněné kanceláři jsme sledovali zrnitý monitor. Odvíjel se celý můj den – zákazník za zákazníkem, já s úsměvem vracím drobné. Pak okamžik, kdy na deset minut mizím ve skladu.
„Tady jsem byla pryč,“ ukázala jsem na časovou stopu. „Pokud někdo něco vzal, bylo to teď.“
Kopecký mlčel a dál sledoval obraz. A pak se na monitoru objevil on sám. Obešel pult, rychle se rozhlédl a otevřel mou pokladnu. Ruce se mu třásly, když z ní vytáhl svazek bankovek, které zmizely v kapse. Pak spěšně vyklidil pole.
V kanceláři se rozhostilo hrobové ticho, rušené jen bzukotem monitoru. On vypnul přehrávání, ani se neodvážil zvednout oči.
„Proč?“ vydechla jsem. Původní vztek se proměnil v těžkou lítost.
„Moje žena…,“ zašeptal a hlas se mu zlomil. „Je vážně nemocná. Lék pojišťovna nehradí. Zkoušel jsem půjčky, rodinu… Dnes přišlo upozornění, že pokud do zítřka nezaplatíme zálohu…“ Nedopověděl. Nemusel.
Najednou jsem neviděla nadřízeného, který mě očernil. Viděla jsem zlomeného manžela, jenž v panice sáhnul po nejhorším řešení.
Co teď? Volat policii? Anonymnímu majiteli obchodu? Před čtvrthodinou bych neváhala. Ale teď…
Podívala jsem se na něj – hromádka neštěstí v nažehlené košili. „Zítra ráno,“ pronesla jsem klidně, „před otevřením vrátíte peníze do kasy. Do knihy napíšu, že jsem při počítání udělala chybu a částka se našla. Pak už o tom budeme mlčet.“
Vzhlédl se slzami v očích a jen přikývl.
Domů jsem šla bez radosti. Vana mě nelákala. Peníze se skutečně objevily a Kopecký se chová s přehnanou zdvořilostí, která mě tíží. Kdykoli se potkáme, připomíná nám to nahrávku, kterou známe jen my dva.
