Článek
Každé dopoledne vypadalo stejně. Když se nová bytová výstavba v Praze 9 líně probouzí k životu, naházela jsem do tašky pleny, křupky a vlhčené ubrousky a zamířila s tříletou Aničkou na „naše“ hřiště. Byl to můj jediný kontakt s dospělým světem. Přátelé z práce seděli v kancelářích, spolužačky z výšky řešily kariéru, a já řešila, zda vyrážka na zadku je potnička, nebo alergie na nové pleny.
Hřišti kralovala Klára – matka na druhou. Vlasy vždy dokonale učesané, její Matýsek chodil výhradně v biobavlně a nepozřel nic, co neprošlo jejím parním hrncem. Vládla nevyžádaným radám, které servírovala s úsměvem tak sladkým, až z něj trnuly zuby.
„Evi, ty jí dáváš kupované křupky? Víš, kolik je v tom sodíku?“ pronesla jednou, když jsem se Aničku snažila uplatit, aby ještě nechtěla domů. „Já peču Matýskovi cizrnové, pošlu ti recept, ano?“ Samozřejmě jsem ho nechtěla. Chtěla jsem pět minut klidu. Přesto jsem se usmála a poděkovala. Hrála jsem jejich hru.
Zlom nastal v podobě pokreslené čtvrtky papíru. Anička toho dne na hřišti kreslila s ostatními dětmi. Když jsme dorazily domů, vítězně mi podala svůj výtvor. „Mami, koukej, to jsme my!“
Na obrázku stály dvě figurky. Jedna s mými rezavými vlasy – beze sporu já. Druhá, s blond drdolem a přísným výrazem, byla Klára. Anička do komiksových bublin načmárala písmenka. V té Klářině čnělo něco navíc – vedle mé postavičky nakreslila malé růžové prasátko.
Žaludek se mi sevřel. Klekla jsem si, abych Aničce viděla do očí, a co nejklidněji se zeptala: „Zlatíčko, co tam teta Klára mamince říká?“
Anička bezelstně odpověděla: „Že jsi prasátko a že jsi líná, protože nevaříš polívky.“
Zem se pode mnou propadla. Všechny ty „milosrdné“ rady, soucitné pohledy na ušpiněné tričko – do sebe zapadly. Nebyla to péče. Byl to soud a já jsem byla už dávno odsouzená.
Nazítří jsem na hřiště nešla pro společnost, nýbrž do bitvy. Obrázek jsem složila a strčila do kapsy. Klára seděla na lavičce, obklopená dvorem dalších matek, právě rozebírala přednosti bezplenkové metody.
Přistoupila jsem přímo k ní; ticho by se dalo krájet.
„Ahoj, Kláro,“ pronesla jsem pevným hlasem a rozložila před ní obrázek. „Anička mi včera něco nakreslila. Prý jsi jí řekla, že jsem líné prasátko, co neumí vařit.“
Klára zrudla a její dokonalý úsměv ztuhl. Zachichotala se, ale spíš to znělo jako škytavka. „Prosím tě, Evi, to jsou dětské fantazie. Děti si vymýšlejí…“
„Opravdu?“ zadívala jsem se na ni. „Takže nikdy za mými zády nevyprávíš, jaká jsem neschopná máma?“ Obrátila jsem se ke zbytku skupiny. Jedna začala zkoumat nehty, druhá zaujatě zavazovala tkaničku svému dítěti. Jejich spojenectví se rozpadlo v jediném okamžiku. Klára zůstala sedět osamělá, obnažená a zahanbená.
Bez slova vstala, popadla Matýska a s hlavou skloněnou odešla. Její panování skončilo. Zaplavila mě směs vítězství a prázdna. Bitvu jsem vyhrála, ale to bojiště mi najednou připadalo cizí a odpudivé.
Na to hřiště jsem už nechodila. Co jsem získala? Potvrzení, že žena, kterou jsem tiše podezřívala z pokrytectví, opravdu pokrytecká je? Začala jsem s Aničkou objevovat jiná místa, jezdit do lesa za město. Je to osamělejší, ale víc opravdové.
