Osmimetrová vlna sladké smrti. 9 milionů litrů cukrové vody smetlo Boston a zabilo 21 lidí

Ve 12:30 se ozvalo podivné zadunění, následované kovovým skřípěním. Náhle zaznělo několik hlasitých výbuchů – jako by někdo vypálil salvu ze samopalu. To z obří ocelové nádrže na rohu Commercial Street začaly vylétávat šrouby jako kulky. Během vteřin se masivní zásobník roztrhl a s ohlušujícím rachotem se rozpadl na kusy. A pak se to vyvalilo ven: zlověstná hnědá vlna horké melasy.

Obří vlna sladké tekutiny se vyřítila z prasklé nádrže a nekontrolovaně se rozlila do okolních ulic. Téměř 9 milionů litrů lepkavého cukrového sirupu vytvořilo proud vysoký místy až osm metrů, který se řítil rychlostí kolem 56 km/h.

Lidé zpočátku ani nechápali, co se děje – viděli jen, jak se na ně valí podivná tmavá masa. Třímetrová vlna pohltila nic netušící chodce, koňské povozy i malé děti, které si hrály opodál. Budovy se bortily jako domečky z karet, ocelové sloupy nadzemní dráhy praskaly jako sirky a koleje se zhroutily do ulice.

Obrovská ocelová nádrž o výšce šestnácti metrů stála vedle zvýšené trati – teď její trosky vylétly do vzduchu a narazily do konstrukce mostu takovou silou, že ji zohýbaly a vlaková souprava jedoucí nad zemí málem vykolejila. Hasičská stanice č. 31 vzdálená přes ulici byla zcela zničena; celá její přední stěna se zřítila a budovu živel posunul o několik metrů – posádka hasičů zůstala uvězněna pod troskami.

Během několika sekund zaplavila melasa plochu dvou městských bloků. Všechna okna v dosahu se vysypala, domy byly zaplaveny až do prvních pater a parkující nákladní auta to lepkavé tsunami vrhalo proti stěnám budov.

Kdo stál melase v cestě, neměl šanci uniknout. Lidé v nejbližším okolí byli hutnou sirupovitou hmotou doslova smeteni, pohlceni, utopeni a udušeni. Mnohé oběti byly nárazem rozlámané; svědkové později líčili, že některým nešťastníkům vlna polámala kosti a jejich těla vymrštěná tlakem narážela do zdí domů či ocelových konstrukcí nadjezdu. Když se první příval valil ulicí, vířil s sebou trosky všeho, co strhl z cesty: dřevěné trámy, sudy, kusy vozů i části lidských těl.

„Melasa zalila ulici do hloubky pasu a vřela a bublala kolem trosek. Tu a tam se v ní něco zmítalo – nebylo možné poznat, zda jde o člověka, nebo zvíře. Čím usilovněji se oběti snažily osvobodit, tím hlouběji je hustá hmota pohlcovala,“ psal den poté deník Boston Post. Koně, kteří byli strženi proudem, umírali jako mouchy přilepené na mucholapce – a lidé dopadli stejně nešťastně.

Ti, kteří zůstali v epicentru, byli zavaleni a utopeni směsicí melasy a trosek; jiní zase utrpěli smrtelná zranění poté, co je tlaková vlna vymrštila proti zdem a srazila k zemi. Během pouhých dvou minut se z rušné bostonské ulice stala lepkavá past plná zkázy a smrti.

Několik desítek metrů od nádrže právě procházel bostonský policejní strážník Frank McManus. Když uslyšel vzdálené zadunění, zastavil se – a v tom ho něco mokrého a lepkavého udeřilo do zad. Nejprve si zmateně myslel, že ho někdo postříkal blátem, pak se otočil a uviděl, jak se na něj ulicí řítí hnědá vlna.

Okamžitě se dal na útěk. Utíkal o život a melasová povodeň mu dýchala na paty; na poslední chvíli zahnul do boční uličky, která vedla do kopce, a tím si zachránil život – přesto mu stékala z uniformy hustá hnědá tekutina, která ho málem dostihla. Sotva popadaje dech, hnal se k nejbližšímu telefonu zalarmovat pomoc, a vzápětí se vrátil do zpustošené zóny pomáhat vytahovat zraněné.

V tu chvíli panoval v postižené oblasti naprostý chaos. Jedna z obětí později vypověděla, že cítila, jako by „všude řádilo bombardování“. Z melasového moře trčely roztříštěné trámy a kusy střech; mezi nimi se marně zmítali lidé, lapali po dechu a snažili se nevdechnout lepkavou tekutinu.

Ti, kdo náraz přežili, se horečně snažili zachránit: někteří se pokoušeli plavat v sirupu pryč, jiní šplhali na zbytky zdí a vyšší trosky, aby se dostali nad hladinu. V několika poschoďových domech, jež odolaly tlaku vlny, se zoufalí obyvatelé drápali na stoly a nábytek – cokoli, co je udrží nad stoupající melasou.

Celé to trvalo jen pár minut, ale mnohým připadala ta hrůza nekonečná. „První čtvrthodinu panovalo naprosté peklo,“ psal Boston Globe: ulicemi se rozléhal křik raněných a volání uvězněných, do toho kvílení vyděšených zvířat – všechny ty zvuky se mísily v děsivou kakofonii bolesti a paniky.

Uvnitř jednoho z domů na rohu ulice spal v tu dobu dvacetiletý Martin Clougherty. Otřesy a hluk ho probudily – a Martin ke svému zděšení zjistil, že leží na posteli, která plave v několika stopách melasy. „Nejdřív jsem vůbec nechápal, v čem to jsem – napadlo mě, jestli jsem nespadl do moře,“ líčil později šokovaný mladík.

Martinův dům stál jen pár metrů od nádrže; tlaková vlna ho vytrhla ze základů a mrštila jím o konstrukci nadzemní dráhy. Celá přední stěna se zřítila a budova spadla zpět na zem – přesto v ní Martin zázrakem přežil. Když se vzpamatoval, brodil se lepkavou spouští a volal svou rodinu. Sestře stihl včas pomoci dostat se na bezpečnější místo, ale matku a bratra nemohl najít.

Oba byli uvězněni někde pod troskami zalitými sirupem. Martin se s nasazením života snažil je vyhrabat – marně. Jeho milovaná matka Bridget zemřela na místě a bratr Stephen sice přežil vyproštění, ale utrpěl šok, z něhož se už nikdy nevzpamatoval (o několik měsíců později zemřel v léčebně, zlomený na duchu). Podobných tragických příběhů se odehrály desítky – během pár minut přišli lidé o své rodiče, děti i sourozence, smeteni vlnou tam, kde ještě před chvílí stáli vedle nich.

Zkáza na místě katastrofy byla nepopsatelná. Když se příval konečně zastavil, zanechal za sebou asi kilometr dlouhý pás spouště, v němž zůstala melasa místy až metr vysoká. Celá ulice se proměnila v husté lepkavé bahno plné dřevěných trámů, skla, kovových úlomků a převrácených vozů. Pod touto mazlavou příkrovou uvázly desítky obětí – mrtvých i živých.

Na některých místech se tuhnoucí sirup ještě pohyboval a jeho pomalé vlnění prozrazovalo, že pod ním někdo zoufale bojuje o život. Naštěstí zpráva o katastrofě se začala šířit téměř okamžitě. Doslova za pár minut dorazili na místo první záchranáři. Přispěchali místní policisté a hasiči – ti však sami utrpěli ztráty a chaos byl obrovský.

Na pomoc proto přiběhlo i asi 100 námořníků z válečné lodi USS Nantucket, kotvící nedaleko v přístavu. Vojáci i námořníci se beze váhání ponořili do melasových močálů a pomáhali vytahovat zraněné, zatímco další organizovali improvizované ošetřovny na okrajích postižené oblasti.

Záchranáři ovšem měli zoufale málo času – mrazivé lednové počasí totiž způsobilo, že rozlitá melasa velmi rychle chladla a tuhla. Během hodin se z ní stala tvrdnoucí krusta, která uvěznila všechno pod sebou. Zoufalí záchranáři museli používat sekery, lopaty i holé ruce, aby se prokopali k lidem, kteří byli ještě naživu – jednali však o závod s časem.

Během odpoledne a večera se z trosek a nánosů sirupu podařilo vytáhnout desítky zraněných. Do západu slunce bylo na místě sečteno 21 mrtvých a přes 150 zraněných. Patřili k nim muži, ženy i děti – nejmladší oběti bylo pouhých 10 let, nejstarší 78. Mnozí přeživší utrpěli vážná zranění: početné zlomeniny, poranění páteře, vnitřní zranění či poškození plic způsobené vdechnutím melasy.

Na místě katastrofy bylo vidět i mnoho mrtvých koní, psů a dalších zvířat. Policisté a vojáci museli několik zoufale kňučících koní, uvězněných v tuhnoucím sirupu, na místě zastřelit, aby ukončili jejich trápení. Ještě čtyři dny po nehodě prohledávali záchranáři oblast a snažili se najít všechny pohřešované. Některá těla však zmizela v bostonském přístavu – poslední oběť byla nalezena až za čtyři měsíce, když moře vyplavilo zbytky těla uvázlé pod moly.

Odstraňování následků tragédie se protáhlo na dlouhé týdny. Metrové nánosy ztuhlé melasy nešly odklidit lopatami ani bagry – hasiči nakonec natáhli hadice a začali vše splachovat proudy mořské vody do přístavu. Směs vody a sirupu odtékala do zálivu, který se brzy zbarvil do tmavohněda. Noviny psaly, že bostonský přístav zůstal hnědý až do jara. Do čištění ulic se zapojily stovky lidí; ulicemi se střídaly čety dělníků, kteří snášeli tuny ztvrdlé melasy na nákladní vozy.

Lidé, zvířata i vozy ovšem roznášeli lepkavou hmotu dál: po celém Bostonu byly brzy cítit stopy melasy – na chodnících, v tramvajích, na klikách u dveří i na telefonech. „Všechno, na co Bostoňané sáhli, bylo lepkavé,“ vystihl to jeden ze žurnalistů té doby.

Nasládlý zápach se vznášel nad čtvrtí North End celé měsíce; podle místních jej bylo možné slabě cítit ještě desetiletí po katastrofě. Dokonce se dodnes traduje, že za výjimečně parných letních dnů je v okolí stále cítit sladký odér melasy a z mezer v dlažbě občas vyvěrají lepkavé kapičky – vzdálená ozvěna oné hrůzné události.

Ve dnech po pohromě zaplavily Boston pocity zděšení a hněvu. Veřejnost požadovala jediné – najít viníka a potrestat ho. Obří zásobník, který patřil společnosti United States Industrial Alcohol (mateřské firmě provozovatele skladu Purity Distilling), byl už od svého vzniku v roce 1915 nechvalně proslulý svými technickými nedostatky.

Místní obyvatelé si roky stěžovali, že nádrž prosakuje a hlasitě vrže pokaždé, když je naplněná. Melasa z ní unikala od prvního dne – děti z okolí si prý chodily nabírat sladké krůpěje do plechovek. Firma však všechny stížnosti ignorovala. Tank byl narychlo postaven během války, bez důkladného dohledu a zkoušek; použitá ocel měla menší tloušťku, než bylo třeba. Když se objevily první netěsnosti, vedení místo opravy jednoduše přetřelo nádrž stejnou hnědou barvou, aby úniky zamaskovalo.

O nekvalitě konstrukce se tak vědělo dlouho před neštěstím, ale odpovědní činitelé nekonali. K tragédii přispělo i neobvyklé počasí: týden před kolapsem panovaly silné mrazy, které zahušťovaly melasu uvnitř. Jenže den před nehodou dorazila do Bostonu čerstvá zásilka melasy z Karibiku – teplá tekutina se v nádrži smísila se studenou a začala prudce kvasit.

Při kvašení vznikal plyn, který ještě zvýšil tlak na stěny tanku. Svědkové uváděli, že den před výbuchem slyšeli nádrž „kvílet a naříkat“. Kombinace konstrukčních vad a vnitřního přetlaku tak zřejmě způsobila, že 15. ledna 1919 zásobník definitivně povolil – a následky byly katastrofální.

Po tragédii podali rozhořčení obyvatelé Bostonu hromadnou žalobu na společnost United States Industrial Alcohol. Soudní řízení se vleklo celých pět let. Firma se mezitím zoufale snažila svalit vinu jinam – tvrdila dokonce, že nádrž úmyslně vyhodili do povětří italští anarchisté (dobová paranoia připisovala podobné sabotáže radikálním živlům).

Důkazy však svědčily jasně proti ní. V dubnu 1925 soud definitivně rozhodl, že za neštěstí může zanedbaný stav nádrže a nedbalost provozovatele. Společnost USIA byla odsouzena k vyplacení odškodného – celkem šlo o 628 000 dolarů (což by dnes odpovídalo asi 11,5 milionu dolarů). Relativně skromná suma rozdělena mezi rodiny obětí znamenala přibližně $7000 na jeden zmařený život – i to však tehdy byla jistá satisfakce a přiznání viny.

Případ velké melasové povodně se zapsal do dějin americké justice: šlo o jednu z prvních hromadných žalob proti velké korporaci v USA a významný milník, který přiměl úřady zavést přísnější regulace v oblasti stavebních a bezpečnostních standardů. Do té doby totiž neexistovaly jednotné předpisy pro konstrukci podobných průmyslových zařízení – i obří nádrž plnou tisíců tun tekutiny mohl postavit a naplnit prakticky kdokoliv bez důkladné kontroly.

Po tomto incidentu Boston i další města zpřísnily stavební dohled: nově musely všechny velké nádrže a konstrukce projít posouzením statika a pravidelnými revizemi, aby se podobná katastrofa již neopakovala.

Dnes – více než sto let poté – najdete na místě bývalého tanku klidný park zvaný Langone Park, kam chodí lidé na procházky a děti si hrají na hřišti. Pouze malá pamětní plaketa připomíná nevídanou tragédii, k níž zde došlo. Velká melasová povodeň z roku 1919 se navždy zapsala do historie Bostonu jako jedna z nejbizarnějších a nejděsivějších katastrof své doby. Příběh „sladké povodně“ s hořkými následky dodnes vzbuzuje úžas i hrůzu – a stal se mementem, že i zdánlivě neškodná zásoba sirupu se může změnit ve vražedný živelný čin.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Great_Molasses_Flood

https://www.reflex.cz/clanek/historie/122724/velka-melasova-tsunami-roku-1919-zabila-v-bostonu-21-lidi-poborila-ctvrt-a-znicila-zivot-v-zalivu.html

https://www.onlyu.cz/zajimavosti/smrtici-cukrova-tsunami-jak-melasa-v-bostonskych-ulicich-zabila-21-lidi/

https://www.boston.com/news/history/2019/01/13/first-hand-accounts-great-boston-molasses-flood/