Pamatuje si Janka z pohádky Mahulena, zlatá panna? Vladimír Hajdu je hercem díky poprsí spolužačky

Vladimír „Ady“ Hajdu se narodil v Bratislavě roku 1963 jako vytoužená holčička, která se nekonala. Místo Evičky přišel na svět drobný chlapec – a stal se terčem bratrských šprýmů.

Vtipná je i historka jak přišel kde své přezdívce, která mu vydržela až do dospělosti. „To je takový trapný příběh z pionýrského tábora,“ vzpomínal po letech. Kvůli své subtilní postavě – s nadsázkou prohlašoval, že „měl asi do osmnácti let třináct kilo“ – mu ostatní děti začaly říkat „ušaté embryo“.

Když si nevěděl rady, šel za svým starším bratrem Adamem, přezdívaným Ady, který na táboře dělal vedoucího. Ten si všechny zavolal a svou autoritou zjednal pořádek: „Mému bratrovi nikdo nebude říkat ušaté embryo, protože to je mladý Ady.“ Ochranná přezdívka se okamžitě ujala a Vladimírovi už zůstala.

Malý Ady často stával opodál. Díval se, naslouchal. A když ho mezi sebe nechtěli kluci, šel za děvčaty skákat gumu a hrát vybíjenou. Díky tomu se naučil děvčata poslouchat. Netušil, jak moc se mu tahle zvláštní průprava bude hodit.

Na sídlišti Petržalka, kam se rodina později přestěhovala, ho obklopovaly paneláky a komíny. Vzduch páchl chemikáliemi z blízkých továren. Když poprvé vyběhl na rozkvetlou louku, dostal podle vlastních slov astmatický záchvat. Dost možná v tom bude trochu nadsázky, která je mu vlastní.

Jisté však je, že dobře poznal jiný druh džungle, tu městskou. Svižně proplouval dětstvím jakou součást převážně dívčí party a učil se zejména galantnosti a ženské duši. Dospívání ho zastihlo jako zábavného společníka, který ví, kdy naslouchat a kdy rozesmát. A pak přišel den, který mu změnil život.

Chodil do šesté třídy, když do jejich třídy zavítala starší spolužačka z devítky, krásná Ingrid s vyvinutým hrudníkem, a verbovala děti do dětského divadelního souboru. „V šiestej triede prišla deviatačka Ingrid Fabiánová, ktorá mala trojky prsia a povedala, že kto chce ísť do LUDUSu, nech sa prihlási. A ja som to urobil fakt len kvôli tým prsiam,“ přiznal bez obalu Ady Hajdu.

Pobaveně líčí, že za divadlem ho poprvé přivedla pubertální zvědavost. Netušil, že tím odstartuje svou celoživotní lásku k herectví. Ve školním souboru Ludus okamžitě zazářil. Jeho bezprostřední humor a hravá energie strhávaly obecenstvo už tehdy, když byl pouhým studentem herectví na VŠMU v Bratislavě.

Talentovaný mladík dostal dokonce možnost vycestovat – spolu se spolužákem Romanem Luknárem absolvoval stáž na Královské akademii dramatických umění v Madridu a nasál něco z jižanského temperamentu.

Brzy si jej všimli režiséři doma: už jako posluchač posledního ročníku získal filmovou roli a zapsal se do povědomí diváků. Psal se rok 1987 a pohádka Mahuliena, zlatá panna představila světu pohledného kudrnatého herce v úloze zamilovaného Janka. Od této chvíle se jméno Ady Hajdu začalo skloňovat mezi novými hereckými hvězdami.

Po absolutoriu nastoupil do Divadla pro děti a mládež v Trnavě, ale zanedlouho zakotvil tam, kam ho srdce táhlo nejvíc – do rodícího se bratislavského souboru Astorka Korzo ’90. Divadlo Astorka se stalo jeho domovem na dlouhé dekády. Na jevišti ohromoval spontánností, improvizací a smyslem pro absurdní humor.

Hrál vše od klasiky po modernu a publikum ho milovalo. Zahrál si po boku hereckých legend – od Milana Lasici a Júliuse Satinského až po Emílii Vášáryovou či Jozefa Kronera. Jako by z každého pochytil kousek moudrosti a stylu. Hltavě nasával inspiraci, v zákulisí pozoroval eleganci Zdeny Studenkové, do níž byl potají zamilovaný. Tahle okouzlující blond diva byla jeho platonickým idolem.

Mladý Ady na ni chodil do hlediště a tajně snil. Osud má smysl pro ironii – o mnoho let později s ní stanul na jednom pódiu jako rovnocenný partner. „Hrát se Zdenkou? Tam je mi dobře,“ pochvaloval si nedávno spolupráci v televizním seriálu, kde vytvořili ústřední dvojici zestárlých aristokratů. Sen mladého kluka se tak naplnil způsobem, jaký by si tenkrát nedovedl představit.

Zatímco na prknech i před kamerou Ady Hajdu slavil úspěchy, v osobním životě zůstával dlouho starým mládencem. Ne, že by o obdivovatelky neměl nouzi – naopak, pověst roztomilého šprýmaře ho předcházela. Jenže Ady hledal ženu, která by obstála v „důsledném výběrovém konání“, jak s nadsázkou popisuje své námluvy. Tou osudovou se stala Jana, dívka z dobré rodiny, kterou potkával v bratislavských kavárnách a na zastávce autobusu.

Byla krásná, inteligentní, měla blízko k umění, ale studovala ekonomii. Ady po ní pokukoval už léta. „Vždycky jsem na ni volal, že bude jednou mojí ženou. Ona se jen smála,“ líčí herec pobaveně. Trvalo mu hodně let, než Janku přesvědčil, že to myslí vážně. Když se nakonec vzali, bylo Adymu přes třicet a měl za sebou nejednu bouři. Jana vstoupila do jeho života a musela po jeho boku ustát hodně divokých nálad a neklidu.

Manželé Hajdu společně vychovali dvě děti – dceru Dominiku a syna Romana. Herec se netají tím, že rodina je pro něj to nejcennější. „Miluju život. Miluju žít a vážím si každého dne, co jsem tu,“ prohlašuje nadšeně. A právě děti jsou jeho největší pýchou. S typickým humorem dodává, že jsou „chytré po mamince a krásné po mně“.

Dnes už jsou oba potomci dospělí a vydali se vlastní cestou mimo světlomety showbyznysu. Roman vystudoval biochemii v Glasgow a pracuje ve výzkumném týmu proslulého vědce Pavla Čekana, vyvíjejícího testy na rakovinu. Dominika zakotvila ve velké nadnárodní firmě. Před časem oba odešli za prací do zahraničí – a situace na rodném Slovensku rodičům jejich odchod vlastně usnadnila.

„Manželka našim deťom povedala veľmi smutnú, ale pravdivú vetu – som šťastná, že nežijete na Slovensku,“ přiznal herec hořce v jednom rozhovoru. Naráží tím na politické klima posledních let. Ady Hajdu se vždycky otevřeně vyjadřoval k dění ve společnosti a těžce nese, když se poměry zhoršují. Dokáže ho to rozčílit i rozesmutnit. Sám sebe označuje za citlivého „smějícího se neurotika“, kterého hluboko uvnitř trápí stav světa.

Ve svých padesáti letech pocítil Ady první varování, že nic netrvá věčně. Byl na vrcholu sil, točil několik seriálů, střídal divadelní představení, k tomu moderoval společenské akce – zkrátka honil se od práce k práci, aby zajistil rodinu a dopřál dětem kvalitní školy.

„Doteraz som musel robiť niektoré seriály, aby deti mohli vyštudovať, ale teraz už sú samostatné,“ poznamenal otevřeně v jistém bulvárním interview. Jenže hektické tempo a stres si vybraly daň. Adyho zradilo srdce. Začaly ho trápit záchvaty arytmie, nevyzpytatelné a vážné. Několikrát se ocitl v nemocnici, podstoupil operaci a dostal kardiostimulátor.

Mnoho let bojoval s problémy, než nastalo zlepšení. Ty temné chvíle, kdy mu srdce zběsile bušilo a hrozilo selháním, v něm zanechaly hlubokou stopu. „Isté je, že vážna choroba ma donútila zmeniť myslenie aj hranie,“ říká o té zkušenosti upřímně.

„Přestal jsem se hnát za kšefty. Člověk si řekne, že už nic nechce – a právě vtedy se mu nahrnie najviac ponúk,“ popisuje paradoxně období, kdy se stáhl a odmítal práci, aby šetřil síly. Nabídky na role se mu přesto jen hrnuly – možná proto, že si všichni uvědomili, jak moc by chyběl, kdyby tu najednou nebyl.

Jednu z operací mu prováděl lékař příznačného jména Luknár – shodou okolností stejně se jmenuje i Adyho kamarád, herec Roman Luknár, s nímž kdysi začínal. Hajdu neztrácí humor ani ve chvílích ohrožení života: „Krása – keby sa to nepodarilo, bulvár by napísal, že Adyho Hajdu zabil Luknár,“ zažertoval o dramatické situaci. Naštěstí vše dobře dopadlo. Srdce se uklidnilo a on přehodnotil své priority. Ubral plyn a začal si víc vážit tichých rán a všedních dnů.

Herectví však v žádném případě neopustil – byla to právě divadelní prkna, co mu pomohla překonat těžké emoce. „Nejhorší je, když vás bolí duše. S tím se musí člověk vypořádat sám, aby neublížil sobě ani ostatním. Mně v tomhle pomáhá divadlo,“ vysvětluje Ady klidně.

Publikum ani netuší, kolik úzkosti a napětí dokáže zahrát do komediálních rolí, místo aby je ventiloval doma. Smích léčí jeho i ostatní. Doma je přitom už léta naprostým klidem a pohodou. Před pár lety se s Janou odstěhovali z rušného centra Bratislavy na venkov, do malé obce Lozorno. Konečně má svou zahradu, po které vždy toužil, a blízko do lesa.

„Nikdy předtím jsem nezažil, že ráno vstanu, vyjdu na dvůr a utrhnu si vlastní rajče, zakousnu se do papriky, ochutnám maliny, sednu si na terasu a dívám se na drozdy,“ líčí nadšeně atmosféru venkova. Duše mu tu odpočívá.

Přesto občas neodolá výzvám, které ho znovu vrhnou do víru práce. Když ho kolegyně Ivana Chýlková vyzvala, aby s ní nastudoval konverzační komedii Lež pro pražské Studio DVA, kývl – a ocitl se pod přísným režimem slavné herečky.

„Zkouším s Ivankou měsíc a půl… nasadila mi velice tvrdý režim. Ráno se scházíme už v devět, pak zkoušíme, po obědě musím spát a večer mi volá, jestli už jsem doma, abychom si zopakovali text,“ líčil pobaveně v televizní show, jak ho disciplinovaná Chýlková „cepovala“. „Já stále vidím Ivanku. Všude. Mně se o ní zdá,“ smál se před publikem, kterému pak se šibalským výrazem vyprávěl, jak ji ve snu viděl nahou ve filmu a chlubil se, že „strávili spolu noc“.

Ve skutečnosti si spolu na jevišti rozumějí výtečně – sehraný manželský pár v premiéře sklidil ovace a teď už je čeká jen zasloužená zábava s publikem. Ady Hajdu zkrátka pořád umí okouzlit šarmem i šprýmem. Když usedl u Jana Krause na červenou pohovku a popisoval ten „trapný příběh ušatého embrya“ ze svého dětství, Praha mu ležela u nohou smíchy.

Českému publiku je dávno dobře známý – viděli jsme ho v řadě filmů (Masaryk, Útěk do Budína, Bourák) i seriálů (nedávno jako aristokrata v Dunaji, obdobě Zlaté labutě). Vždycky působí nenuceně a mile, jako by ani nehrál. On sám tvrdí, že herectví je pro něj životní potřebou, terapií i radostí v jednom.

Když o sobě mluví, střídá vážné tóniny a vzápětí vše shodí vtipem. Otevřeně klábosí třeba o odvážných scénách před kamerou: „Vždycky mě bavilo sledovat, jak jsou herečky ze začátku zdrženlivé a nechtějí odhalit ani kousek těla. Pak si na minutku promluví s producentem nebo režisérem a najednou stojí vedle mě úplně nahé. To já jsem s tímhle neměl nikdy problém, já se svléknul hned,“ směje se Hajdu.

Není v tom žádná chlouba, spíš pobavený odstup. Ady se zkrátka nebere příliš vážně.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Hajdu

https://www.krajskelisty.cz/praha/32032-trapny-pribeh-usateho-embrya-jak-delat-doma-atmosferu-a-proc-uz-se-mu-o-chylkove-i-zda-horka-zidle-vladimira-ady-hajdu.htm

https://dennikn.sk/4489925/ady-hajdu-manzelka-nasim-detom-povedala-som-stastna-ze-nezijete-na-slovensku/

https://koktail.pravda.sk/z-obrazovky-i-spoza-nej/clanok/583651-ako-sa-to-volas-syn-adyho-hajdu-pracuje-u-biochemika-cekana-takto-sa-k-nemu-dostal/

https://www.bratislavskenoviny.sk/rozhovory/44944-ady-hajdu-co-milujem-na-bratislave-a-ako-som-sa-naucil-pocuvat-zeny

https://www.dobrenoviny.sk/c/217815/tajne-miloval-studenkovu-hercom-sa-stal-kvoli-prsiam-ady-hajdu-si-nakoniec-za-zenu-vybral-svaticu

https://www.csfd.cz/tvurce/1552-ady-hajdu/biografie/

https://babinet.cz/magazin/clanek-35018-se-svlekanim-nemam-problem-sveril-se-herec-vladimir-hajdu-sledujte-popojedem-uz-v-sobotu-na-spektrum-home

https://domov.sme.sk/c/3639714/ady-hajdu-na-socializmus-nespominam-v-zlom.html