Článek
Vstoupit po dvou dekádách do tělocvičny staré školy bylo, jako by mě pohltil stroj času. Ve vzduchu pořád visela ta samá směs prachu, laku na parkety a zpocených dnů. Kolem procházel dav tváří, které byly povědomé, ale zároveň cizí: kluci s ustupujícími kouty a bříšky místo vypracovaných hrudníků, dívky s vráskami tam, kde kdysi svítila rovnátka. Všichni jsme se usmívali a vedli rozpačité řeči o hypotékách, dětech a pracovních starostech.
Usmívala jsem se taky, jenže křečovitě. Dorazila jsem z jediného důvodu – pohlédnout po dvaceti letech do očí Lucii, bývalé nejlepší kamarádce. Té, která mi v osmnácti „ukradla“ Tomáše, mou první lásku. Tahle křivda tehdy znamenala, že jsem z města odešla, a nesla jsem ji v sobě jako celých těch dvacet let.
Lucie postávala naproti. Vypadala vyčerpaně, přesto půvabně. Na okamžik se naše pohledy střetly; v jejích očích probleskla stejná nervozita, pak uhnula. Dobře, aspoň má výčitky.
Večer plynul – plastové kelímky s vínem, devadesátkové hity. A pak Jana, naše třídní „archivářka“, vytáhla krabici se vzpomínkami a svůj huňatý deník. „Tak co, zavzpomínáme?“ chechtla se a listovala pubertálními zápisky.
Smích utichl, když nalistovala stránku z maturitního plesu: „28. května…“ Srdce se mi rozbušilo – to byl ten osudný večer.
Jana četla: „Kačka se šíleně opila a všem vykládala, že se s Tomášem rozchází, protože je nudný a ona chce do Prahy. Tomáš to obrečel a Lucie ho za rohem držela za ruku…“
Další slova mi splývala. V mé verzi mě Tomáš opustil kvůli Lucii – oni byli zrádci. Jenže deník, nezaujatý svědek, říkal pravý opak. Byla jsem to já, kdo Tomáše odhodil, a Lucie ho jen utěšovala.
Udělalo se mi nevolno. Vyšla jsem ven; pod lipou stála Lucie s cigaretou. Přistoupila jsem k ní.
„Slyšelas to?“ vydechla jsem.
Vydechla kouř a přikývla. „Čekala jsem, kdy na to přijdeš.“
„Proč jsi nic neřekla?“ zaskřehotala jsem. „Nechala jsi mě myslet, že jsi zrádkyně!“
Pokrčila rameny, pohledem plným staré bolesti. „Co jsem měla říct? Byla jsi opilá, všem ses chlubila, že jedeš do Prahy a Tomáš tě brzdí. Nechtěla jsem, aby ses před odchodem cítila jako ta špatná. Jednodušší bylo nechat tě věřit, že tím padouchem jsem já.“ Dodala, že s Tomášem se sblížili až měsíce po mém odjezdu a nakonec založili rodinu.
Stála jsem tam, kámen v hrudi se drolil v prach, ale místo úlevy přišla nesnesitelná hanba. Dvacet let jsem pěstovala příběh zrady, abych nemusela čelit vlastní vině.
„Omlouvám se,“ zašeptala jsem.
Lucie jen mávla rukou. „Byly jsme děti.“ Ale v hlase znělo, že některé jizvy zůstávají. A nejtvrdší pravda nebývá o jiných – ale o nás samotných.
