Článek
Poznala jsem Aleše na jedné akci v Praze, kam mě vytáhla kamarádka. Nečekala jsem nic převratného. Jenže během pár hodin, co jsem si s ním povídala, se ve mně cosi pohnulo. Nemůžu říct, že by byl extrémně charismatický nebo že by mě uchvátil nějakým gestem. Spíš se tvářil, jako by ho svět kolem moc nezajímal, ale přitom se mě na spoustu věcí vyptával. Najednou jsem se viděla, jak se před ním rozvykládávám o svých snech, plánech, a on to poslouchal se zaujetím. Když jsme se loučili, řekl: „Třeba se ještě potkáme,“ a to bylo vše.
Cestou domů jsem myslela na to, jak ale nic neslíbil, nijak mě neoslovil na sociálních sítích, prostě jen nechal dveře pootevřené. A já jsem si do té skulinky začala promítat celý román: co kdybychom se potkali, co kdybychom si rozuměli, co kdyby… Tím to začalo. Uvěřila jsem, že tenhle drobný záblesk znamená něco obrovského.
Protože jsme měli pár společných známých, občas jsem zaslechla, jak Aleš tráví víkendy na kole, chodí do kina nebo potkává jiné lidi. Měla jsem tendenci si každou informaci přebrat podle svého a domyslet si, že je to nějaký signál. Například, když mi kamarádka řekla, že byl Aleš v kině na nový film, já hned přemýšlela: „Proč mě nepozval? Co když na mě zapomněl?“ Začala jsem se chovat divně, až mě kamarádka Martina upozornila: „Hele, nechováš se, jako bys do něj byla zamilovaná? Pokaždé ho zmiňuješ, ale on přece nic nenaznačil ani neslíbil.“
Jenže to už bylo pozdě. V hlavě se mi Aleš usídlil jako vetřelec, který mi nedovolil klid. Sem tam jsme se náhodou setkali ve větší partě, já cítila mrazení v břiše, a on se mnou jednal přátelsky, ale rezervovaně. Ne, že by mě odstrkoval, jen nespouštěl nic víc. Po každém setkání jsem šla domů jak omámená a večer jsem nedokázala usnout. Hlavou mi běželo: „Asi je jen stydlivý. Možná si říká, že má ještě čas… Co když váhá, jestli mám zájem?“
Měsíc za měsícem ubíhal a nic se neměnilo. Aleš si žil svůj život, občas jsme si prohodili pár slov, a já byla jako posedlá. V noci jsem se budila se sevřeným žaludkem. Až jednou ve čtyři ráno, když jsem už poněkolikáté vylezla z postele a sedla si ke kuchyňskému stolu, mi došlo, že strašně přepínám. Brečela jsem. Přitom – kvůli komu vlastně? Vždyť on mi nikdy nic neslíbil. Nikdy mi nedal najevo, že o mě stojí. To já z pár letmých úsměvů postavila pohádkový zámek.
Zoufalá jsem to sdělila Martině a ona mi řekla jednu klíčovou větu: „Uvědom si, že nejsi zamilovaná do Aleše, ale do toho příběhu, co sis o něm vymyslela.“ A přesně v tom ležela pravda. Já nehledala Aleše jako reálnou osobu, nýbrž jako záchytnou berličku, která mi měla potvrdit, že ještě umím milovat, že se můj život hnul kupředu. A když se ta iluze nenaplnila, cítila jsem vztek i bolest, jako by mě odmítl. Přitom on se ke mně vlastně choval jen normálně, nijak mě nelanařil.
Teď se snažím to všechno rozbít. Vracím se k vlastním zájmům, poznávám nové lidi, a hlavně se učím, že když mě něco nebo někdo netáhne doopravdy k sobě, nemá smysl se mu vnucovat nebo si ho vykreslovat do pohádky. Člověk nepotřebuje kopu falešných náznaků, aby byl šťastný. Potřebuje spíš sám sobě přiznat, že ne každá jiskra znamená vztah. Občas je to jen drobná jiskřička a nic víc. Jistě, někdy to stále zabolí – však jsem dost citlivá povaha. Ale pokaždé, když se mi Aleš připlete do hlavy, řeknu si: „Byl to jen člověk, o kterém ses rozhodla snít. A věř, že je tohle už uzavřené.“
